II.ÚS 2755/07
V PLATNOSTI- MS Praha 21 Co 518/2005
- NS 28 Cdo 2815/2006
- ÚS II.ÚS 2755/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla podána v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, včetně povinného zastoupení. Soud konstatoval, že stěžovatelé neuváděli konkrétní ústavněprávní námitky, ale opakovali již dříve vyjádřené argumenty. Závěr o zásahu do práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny byl odmítnut na základě ustálené judikatury, podle níž čl. 11 chrání pouze již existující vlastnické právo, nikoli pouze nárok na ně. Délka řízení byla označena za porušení práva na rychlé řízení, avšak soud nemá pravomoc k nápravě bez vyčerpání všech prostředků ochrany práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů J. S. a M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 25, P.O.BOX 172, 304 72 Plzeň 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Cdo 2815/2006-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 21 Co 518/2005-344, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2005, č. j. 11 C 560/2000-324, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MUDr. E. K. a E. K., obou zastoupených JUDr. Petrem Hanzalem, advokátem, se sídlem Praha 6, Makovského 1331, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení všech shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítli, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když tomuto právu neposkytly řádnou ochranu. Stěžovatelé se žalobou došlou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 17. 8. 1995 domáhali - tehdy proti právnímu předchůdci vedlejších účastnic MUDr. V. K. - vydání domu č. p. 810 ve Zbraslavi se stavebním pozemkem parc. č. 473, a zahrady parc. č. 474, vše katastrální území Zbraslav. Věc byla vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 78/95. Řízení v této věci skončilo dovoláním u Nejvyššího soudu, který rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 55 Co 224/98, v části, kde byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům ideální 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi. Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem bylo procesní pochybení odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, která pokládal za správná, ale hodnotil a posuzoval je jinak. Konkrétně šlo o posouzení toho, zda byl nebo nebyl protiprávně zvýhodněn žalovaný spolu se svými rodiči, zejména otcem, bez jehož vlivu by k prodání domu nedošlo. V této otázce se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně a v takovém případě nebylo možné se spokojit jen s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, ale bylo na místě buď opakovat dokazování nebo dokazování doplnit nebo rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 5. 12. 2000, č. j. 16 Co 350/2000-210, zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 1998, č. j. 11 C 78/95-121, ve znění úprav provedených doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 6. 1998, č. j. 11 C 78/95-125, a po částečném zrušení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, č. j. 55 Co 224/98-188, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, a to ve vyhovujícím výroku ve věci samé, a dále ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. To vedl Obvodní soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 560/2000. Řízení bylo vedeno již jen ohledně ideálních 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi s příslušenstvím a součástmi, které od začátku vlastnil MUDr.V. K., zatímco ohledně ideální 1/3, kterou původně od státu nabyli jeho rodiče, bylo řízení pravomocně skončeno zamítnutím žaloby, neboť tento podíl žalovaný nenabyl od státu, ale dědictvím po svých rodičích. Pravomocně byla také zamítnuta žaloba v té části, kde směřovala na vydání stavebního pozemku a zahrady. V případě pozemků parc. č. 473 - zastavěná plocha a parc. č. 474 - zahrada, kat. území Zbraslav, obecné soudy dospěly k závěru, že žalobě ani v této části nelze vyhovět. Stěžovatelé totiž neprokázali, že by předmětné pozemky před svým odchodem do zahraničí vlastnili, neboť z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 13. 2. 1981 pro kat. území Zbraslav vyplývá, že k domu čp. 358 (nyní č. p. 810) jsou jako vlastníci zapsáni stěžovatelé, kteří však měli předmětné pozemky parc. č. 473 a 474 kat. území Zbraslav v osobním užívání. Tím nesplňovali podmínku oprávněných osob, uvedenou v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví státu v případech, uvedených v ustanovení § 6 citovaného zákona. Přestože stěžovatelé jsou osobami rehabilitovanými podle zákona č. 119/1990 Sb., nejsou ve vztahu k předmětným pozemkům oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1, § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Pro úplnost je třeba dodat, že původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, č. j. 55 Co 224/98-188, bylo předmětem řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 264/99. Ta byla odmítnuta jako nepřípustná, pokud směřoval do výroku ohledně ideálních 2/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi, neboť zde bylo ze zákona přípustné dovolání, takže před podáním stížnosti nebyly vyčerpány všechny prostředky ochrany práva stěžovatelů. Ohledně ideální 1/3 domu č. p. 810 ve Zbraslavi včetně jeho součástí a příslušenství byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť tu tehdy žalovaný zdědil, tedy ji nezískal převodem od státu, ale přechodem vlastnictví na základě dědictví, a na to restituční předpis nedopadal. Stejně bylo s ústavní stížností naloženo i v části týkající se výše uvedených pozemků, kde Ústavní soud poukázal na své stanovisko vyjádřené v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, ročník 1999 - I. díl, C.H.BECK, nález č. 48). Stěžovatelé nebyli vlastníky předmětných pozemků, ale měli je pouze v užívání. Takový pozemek se oprávněné osobě nevydá, výjimkou je pouze případ, kdy by jeho vydáním nemohlo dojít ke vzniku nové křivdy. Ústavní soud tehdy dovodil, že právě o takovou situaci v dané věci šlo. V pokračujícím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod novou sp. zn. 11C 560/2000, bylo dokazování soustředěno na otázku prokázání, zda žalovaný, potažmo jeho právní nástupci, jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Podle toho jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Především šlo tedy o prokazování toho, zda žalovaný byl protiprávně zvýhodněn. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi podrobně a nakonec dovodily, že ke zvýhodnění žalovaného nedošlo, a to zejména s ohledem na průběh řízení o prodeji konfiskovaného domu. O jeho koupi se zajímalo více prominentních žadatelů, jako např. bývalý ministr zdravotnictví Prokopec, nakonec ale byla dána přednost žalovanému a jeho rodičům proto, že nabídli v případě prodeje domu dva byty, v případě jeho otce pak bylo přihlédnuto též k tomu, že se jedná o uznávaného vědce. Naproti tomu stěžovatelé namítali, že žalovaný zvýhodněn byl, neboť původně mezi žadateli byli pouze jeho rodiče. Výsledek řízení byl ale takový, že on kupoval ideální 2/3 domu a jeho rodiče pouze ideální 1/3, a to navíc za situace, kdy on sám měl k dispozici byt 3+1. Obecné soudy vycházely z toho, že žádost byla podána otcem žalovaného za celou rodinu, tedy i za žalovaného, neboť již v této žádosti byly nabízeny dva byty, tedy i byt žalovaného. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svoje výhrady ke skutkovým zjištěním obecných soudů a namítají, že neodpovídají provedeným důkazům. Podle jejich názoru právě okolnost, že původně žalovaný nebyl mezi žadateli o koupi domu a že měl k dispozici byt 3+1, a tedy měl na tehdejší dobu velmi dobrou bytovou situaci, a nakonec koupil ideální 2/3 domu, je jeho zvýhodněním. Namítají, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich ústavně chráněného práva vlastnit majetek. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Dále si opatřil spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 560/2000. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že v řízení o dovolání neshledal, že by soudy prvního a druhého stupně nesprávně vyložily a aplikovaly základní ustanovení hmotného práva, t. j. ustanovení § 4 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/91 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, podle nichž byla předmětná věc posuzována. Navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Městský soud v Praze se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že postupoval v souladu s procesními předpisy a plně respektoval ústavní práva stěžovatelů. Navrhl ústavní stížnost zamítnout. Obvodní soud pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vedlejší účastnice se vyjádřily prostřednictvím svého zástupce. Zrekapitulovaly průběh celého jednání a k tomu uvedly, že podle jejich názoru měli stěžovatelé "až nadmíru možností uplatnit své právo na spravedlivý proces". Poukazují na to, že v ústavní stížnosti jsou pouze opakovány argumenty, uplatněné již dříve v řízení před obecnými soudy. Navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti a pouze opakují stanoviska v řízení již vyjádřená, nebyla účastníkům a vedlejším účastnicím rozesílána k podání případné repliky. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. Čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V intencích těchto zásad Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Hned na počátku musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ostatně jde o doslovný přepis dovolání z č. l. 350 až 353 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 560/2000, přičemž jedinou změnou je uvedení Ústavního soudu namísto Nejvyššího soudu v záhlaví podání. Stěžovatelé si nedali ani tu práci, aby alespoň účastníky řízení označili termíny používanými zákonem o Ústavním soudu. Na tomto místě je vhodné připomenout názor, vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 1/96, sv. 9, str. 471, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení". Zůstává otázkou, zda tento smysl a účel povinného zastoupení byl v tomto případě naplněn. Jde též o to, že jedinou ústavněprávní námitkou, je tvrzení stěžovatelů, že "pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod". Přitom Ústavní soud v předchozím řízení vedeném v této věci pod sp. zn. II. ÚS 264/99 ke stejné námitce stěžovatelů uvedl: "Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999 došlo k porušení jejich práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené skutečnosti s tímto závěrem nelze souhlasit již proto, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu chrání čl. 11 Listiny pouze vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně". V ničem dalším pak stěžovatelé svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizují. Ústavní soud vycházeje z toho, že je vázán pouze petitem a nikoliv obsahem podání, podrobil věcnému přezkumu též průběh řízení z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu. Pochybení odvolacího soudu, ke kterému došlo v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 1965/99 jeho procesně nesprávným postupem, který je shora podrobně popsán, bylo napraveno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, č. j. 28 Cdo 1965/99-202, jímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 55 Co 224/98, zrušen. Jedinou vadou, kterou lze obecným soudům vytknout, je délka řízení. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Okolnost, že řízení v této věci trvalo déle jak 12 let, je zřejmým porušením tohoto práva. Na tuto skutečnost však Ústavní soud může toliko upozornit, neboť práva vzniklá tímto porušením jsou řešena samostatnou úpravou a do výsledku takového řešení může Ústavní soud zasáhnout až po vyčerpání všech prostředků, které účastník k ochraně práva má. Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.