II.ÚS 2762/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem, sídlem Na Zábradlí 1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2024 č. j. 18 Co 107/2024-559 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. března 2024 č. j. 13 P 127/2013-524, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a K. L. a nezletilé K. L., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá že Okresní soud v Sokolově (dále jen "soud prvního stupně") zvýšil stěžovateli vyživovací povinnost k jeho nezletilé dceři na částku 15 000 Kč měsíčně (výrok I.). Pro případ prodlení stěžovatele s placením řádného výživného rozhodl o povinnosti platit zákonný úrok z prodlení (výrok II.), vyčíslil dluh stěžovatele na výživném za specifikované období na 216 000 Kč se splácením po 5 000 Kč měsíčně (výrok III.), čímž změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 12. 3. 2013 č. j. 13 Nc 162/2012-48 (výrok IV.).

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání matky nezletilé, do výroků I. až IV., změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen platit výživné na nezletilou dceru ve výši 22 000 Kč (výrok I.) a nedoplatek stěžovatele na výživném za specifikované období stanovil částkou 372 000 Kč se splácením po 10 000 Kč měsíčně (výrok II.).

4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se zvýšením výživného. Uvádí jednak, že pojistné plnění, které obdržel, jako odškodnění úrazu od švýcarské společnosti není možné podle podmínek tohoto pojištění zcela využít k placení výživného. Vzhledem k tomu, že jde o švýcarskou společnost, stěžovatel k doložení uvedeného nedisponuje žádnými důkazy a navrhuje, aby si je obstaral Ústavní soud. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně polemizuje s posouzením jeho příjmů a příjmů matky nezletilé. Apeluje také na to, že celková částka, kterou má jeho dcera k dispozici, je příliš vysoká a může vést k zahálčivému životu a stěžuje si, že dcera o něj neprojevuje dostatečný zájem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 205/23 stěžovatel namítá, že odvolací soud neprovedl opětovně důkazy, avšak na základě provedených důkazů dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně.

5. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel napadá obě rozhodnutí, přestože proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání. Stěžovatel tedy nevyčerpal opravné prostředky řádným způsobem, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu.

6. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není nepřípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V tomto rozsahu je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v otázkách výživného. Posuzování těchto otázek náleží především soudům, před kterými se vede dokazování. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a na základě toho přepočítávat výši výživného. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2884/22, bod 27). K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.

8. Ústavní stížnost představuje právě návrh na přehodnocení skutkového stavu a změnu výše výživného. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně provádění a hodnocení důkazů, je pak třeba především uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Uvedené principy jsou ve sporech o výši výživného zvláště důležité, neboť jsou to právě obecné soudy, které mohou rozhodné skutečnosti nejlépe posoudit. Nadto otázky jako jsou možná morální úskalí přiznání výživného či povaha komunikace otce a dcery, nespadají do skutečností, které by mohl Ústavní soud posoudit.

9. V posuzovaném případě odvolací soud aplikoval shodnou právní úpravu jako soud prvního stupně. Nejde tedy o rozhodnutí, ve kterém by odvolací soud posoudil souzenou věc originárním způsobem. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k věci a tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy již v řízení před soudem prvního stupně a mohl se k nim vyjádřit i v řízení před odvolacím soudem. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stěžovatel tak také učinil. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 205/23 přitom není případný, neboť v předmětné věci odvolací soud (oproti nyní posuzované věci) nevycházel ze stejné výše zjištěných příjmů jako soud prvního stupně, ale z potenciálně dosahovaného příjmu, aniž by z jeho úvahy bylo možné dovodit, jakou konkrétní částku považoval za příjem stěžovatele. Pokud jde o skutečnost, zda pojistné plnění stěžovatele lze využít k placení výživného, tuto měl stěžovatel doložit v řízení před obecnými soudy v rámci dokládání jeho příjmů. Pokud doložení této skutečnosti stěžovatel žádá až nyní v řízení o ústavní stížnosti, obecné soudy se s ní nemohly nijak vypořádat, a nelze tedy namítat, že se uvedenou otázkou nezabývaly. V této souvislosti je třeba upozornit, že zásada subsidiarity ústavní stížnosti nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudy nedostaly příležitost rozhodnout (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2871/22 a v něm uvedenou další judikaturu).

10. Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud srozumitelně odůvodnil závěry svého rozhodnutí a Ústavní soud neshledal důvod jeho závěry přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

11. Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavním soudem odmítnuta, a to v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu