II.ÚS 2784/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky VacuClean s. r. o., sídlem U Zahrádkářské kolonie 463/20, Praha 4, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. 15 Co 106/2024-399, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2023, č. j. 59 C 118/2019-352, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Veolia Energie ČR, a. s., sídlem 28. října 3337/7, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně v civilním řízení původně domáhala, aby bylo vedlejší účastnici jako žalované uloženo vydat jí stacionární sací zařízení pro čištění výrobních prostor, a nebude-li vydání možné, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 590 580 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně v pořadí druhým (nyní napadeným) rozsudkem, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 590 580 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Stěžovatelka následně napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nebyly naplněny požadavky uvedené v § 237 občanského soudního řádu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že výkladem krajského soudu pozbyla vlastnické právo ke stacionárnímu sacímu zařízení ve prospěch vedlejší účastnice, aniž by však o takovém způsobu zcizení byla předem ze strany vedlejší účastnice informována. Stěžovatelka učinila vše, aby své vlastnické právo ochránila, sjednala si výhradu vlastnického práva a při trvajícím prodlení s úhradou kupní ceny od předmětné kupní smlouvy odstoupila. Krajský soud namísto ochrany vlastnického práva stěžovatelky dospěl k závěru, že stěžovatelka složila zařízení na pozemek vedlejší účastnice a tato se tímto stala vlastníkem zařízení v dobré víře. Napadený rozsudek krajského soudu tedy stěžovatelka považuje za rozporný se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

8. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

9. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že v posuzované věci byl napadený rozsudek krajského soudu předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud podané dovolání usnesením odmítl. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel posledně uvedené rozhodnutí nenapadá. O uvedeném závěru svědčí nejen záhlaví ústavní stížnosti, v němž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu, ale zejména samotná stížnostní argumentace, kterou se brojí výhradně proti posouzení věci krajským soudem, a formulace petitu, v němž se navrhuje zrušení pouze rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. Že se stěžovatel po Ústavním soudu nedomáhá přezkumu a zrušení (též) rozhodnutí Nejvyššího soudu, se pak v neposlední řadě podává i z plné moci udělené právnímu zástupci, v níž je uvedeno, že ji stěžovatel uděluje k zastupování ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu.

10. Za popsané situace, kdy nelze mít podle Ústavního soudu jakýchkoliv rozumných pochybností o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností skutečně pouze v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, již Ústavní soud nepovažoval za nezbytné si v tomto smyslu ověřovat stěžovatelův úmysl.

11. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností, představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. Napadá-li proto stěžovatel pouze rozhodnutí nižších soudů a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něho odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 774/23 nebo ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2691/21).

12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2025 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj