II.ÚS 28/04
V PLATNOSTI- VS Olomouc 1 Co 64/2003
- ÚS II.ÚS 28/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního stupně a vrchní soud v Olomouci rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Soudy zjistily, že zásah do osobnostních práv stěžovatele nebyl neoprávněný, protože řízení probíhalo v rámci zákonné licence a stěžovatel měl možnost se řádně hájit. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 a 3 občanského zákona podléhá tříleté promlčce, což bylo výsledkem správného právního posouzení. Ústavní soud nepřijal stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože její podstata byla pouhý nesouhlas se závěry soudů bez ústavněprávní argumentace.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. F., zastoupeného JUDr. J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2003, sp.zn. 1 Co 64/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, jímž byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, kterou požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 7.000.000 Kč. Dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, č.j. 30 Cdo 397/2004-318, odmítnuto pro nepřípustnost, stěžovatel ústavní stížností nenapadá. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že náhrady škody se domáhal na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1991, sp. zn. Rtn 17/91, jímž byl v rámci rehabilitačního řízení zproštěn obžaloby dle § 14 odst.1 zákona o soudní rehabilitaci. Porušení svého základního práva spatřuje v tom, že soudy se zabývaly pouze otázkou úměrnosti represivního trestu v daném konkrétním případě a zcela pominuly právo stěžovatele na náhradu škody. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětem řízení v této věci nebyla náhrada škody, ale náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. Proto nemohl o náhradě škody rozhodovat. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly po provedeném řízení k závěru, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít v důsledku výkonu zákonných práv a povinností svěřených soudu zákonem, tedy v rámci zákonné licence, která odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv vylučuje, ledaže by výkon těchto práv a povinností byl nepřiměřený. Soudy vycházely z úvahy, že vadné hodnocení důkazů a vadný právní názor by mohly představovat nepřiměřený postup jen tehdy, pokud by k němu došlo na základě okolností, které by stěžovatele krátily v jeho základních právech (např. nebyla by mu dána možnost se řádně hájit, popřípadě by se jednalo o naprosto neúměrný represivní trest). Tuto nepřiměřenost však soudy neshledaly, neboť stěžovatel měl možnost obhajoby a v jeho případě se o nepřiměřený trest nejednalo. Stěžovatel byl rozsudkem uznán vinným za to, že v době podmíněného odsouzení za předchozí časté delikty, se dopustil hrubého a násilného jednání vůči předsedovi komise pro ochranu veřejného pořádku, a to za to, že jej v předchozí době potrestal za přestupky, nešlo tedy o trestní řízení motivované politicky, ale šlo o obecnou kriminalitu. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že v daném případě by se jednalo i o nárok promlčený, neboť nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., obdobně jako nároky s reparační funkcí majetkových nároků, podléhají promlčení v tříleté promlčecí době. Podstatou ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, je pouhý stručně vyjádřený nesouhlas se závěry soudů, které nevyhověly žalobě stěžovatele. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích (nikoliv, jak uvádí, náhrady škody). Z povahy projednávané věci vyplývá, že postupu soudu, který nejdříve zjišťoval, zda vůbec k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, který vznik vlastního nároku na náhradu nemajetkové újmy podmiňuje, došlo, nelze nic vytknout stejně jako právním závěrům objasňujícím za jakých okolností se jedná o postup soudu nepřiměřený, vybočující ze zákonné licence. Posouzení toho, zda v konkrétním projednávaném případě soud v řízení a rozhodování postupoval v rámci zákonné licence či nikoliv, pak spadá, jak bylo shora objasněno, do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tato rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právním závěrům Vrchního soudu v Olomouci, který shodně jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že soudní řízení probíhalo v rámci zákonné licence, a proto postupem soudu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.