II.ÚS 2817/11
V PLATNOSTI- NSS 9 As 29/2011-155
- ÚS II.ÚS 2817/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nepřiznání DPH k odměně za právní služby nevyvolalo zásadní porušení základních práv. Soud uznal, že rozsudek Nejvyššího správního soudu neobsahuje svévolné rozhodnutí ani extrémní nespravedlnost. Případná chyba výpočtu daně byla považována za bagatelní, protože částka nepřesáhla 1.500 Kč. Soud zdůraznil, že zásahy do práv stěžovatele nejsou dostatečně vážné pro ingerenci Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 9 As 29/2011-155 a č. j. 9 As 30/2011-158, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozsudků s tím, že nepřípustně zasahují jeho základní práva garantovaná Litinou základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Napadenými výroky předmětných rozhodnutí byla stěžovateli, jakožto ustanovenému zástupci, přiznána odměna za poskytnuté právní služby ve výši 4.800 Kč, resp. 2.400 Kč. Výrok je v obou případech stručně zdůvodněn odkazem na příslušná ustanovení procesního předpisu a je připojen výpočet náhrady. V prvém případě soud určil, že odměna náleží za dva úkony právní služby - převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé - po 2.100 Kč a připočetl 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Ve druhém rozsudku postupoval stejně, přiznal ale odměnu a náhradu hotových výdajů pouze za jeden úkon právní služby s tím, že písemné podání (týkající se věci samé) v daném případě bylo totožné s písemným podáním učiněným v rámci kauzy předchozí. Stěžovatel považuje postup soudu za chybný. Uvádí, že v rámci každého řízení učinil dva úkony právní služby - převzal a připravil zastoupení a vypracoval podání ve věci samé. Především však nebyla odměna navýšena o 20% DPH, ačkoliv je stěžovatel plátcem této daně a musí ji z odměny odvést. Soud jej v průběhu řízení ani obvyklým způsobem nevyzval k vyčíslení nákladů a sdělení, zda je či není plátcem DPH, ani se tuto skutečnost nepokusil sám zjistit. Přitom stěžovatel osvědčení o registraci plátce DPH k Nejvyššímu správnímu soudu zasílal v souvislosti s jiným řízením naposledy den před vydáním napadených rozsudků. Stěžovatel je přesvědčen, že mu náleží za obě řízení odměna za dva plnohodnotné úkony právní služby navýšená o daň z přidané hodnoty. Stěžovatel připomíná, že sféra autonomie jeho vůle byla omezena - byl k poskytnutí právní služby ustanoven - a je žádoucí, aby stát toto omezení kompenzoval. Rozhodně není spravedlivé, aby tyto náklady společnosti nesl stěžovatel sám. Z již bohaté judikatury Ústavního soudu vztahující se k tématu zřetelně vyplývá, že jeho přístup k přezkumu výroků o nákladech řízení do jisté míry specifický; ostatně stěžovatel si toho je dobře vědom, neboť v tomto směru stěžejní úvahy ve svém podání cituje. Jde v porovnání s meritem řízení o nárok podružný, jakkoliv se může účastníka (či případně jeho zástupce) nepříjemně dotknout. Ústavní soud zde proto zasahuje jen v mimořádných případech svévolného rozhodování či extrémní nespravedlnosti. A naopak ještě silněji než v jiných případech zde platí teze, že ne každá nezákonnost znamená zásah do základních práv, který by bylo nutno napravovat derogačním rozhodnutím Ústavního soudu. Pokud jde o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby, neshledává Ústavní soud na napadeném rozsudku žádnou závadu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění vyložil, jaká úvaha jej k tomuto rozhodnutí vedla a úkolem Ústavního soudu není jeho názor usměrňovat či napravovat. Jak konstatoval sám stěžovatel, Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nad činností obecných soudů nevykonává dozor. Na druhou stranu soud nepostupoval správně, nezohlednil-li při určení výše odměny za poskytnuté právní služby skutečnost, že stěžovatel je plátcem DPH, přesněji řečeno nedal-li mu možnost tuto skutečnost doložit. Z procesního předpisu přitom jednoznačně plyne, že za těchto okolností se přiznaná odměna a náhrady o příslušnou sazbu daně zvyšují. Nejde však o nějaké zásadní pochybení, které by vyžadovalo ingerenci Ústavního soudu. S aplikací a interpretací ustanovení o navyšování nákladů řízení o DPH nevznikají aplikační či interpretační pochybnosti a nic nenasvědčuje tomu, že by soud přiznanou částku o daň nenavýšil svévolně, tedy kvůli osobě stěžovatele. Ze strany Nejvyššího správního soudu jde o nedopatření či pochybení, které ale vzhledem k míře, jakou byl stěžovatel ve svých právech dotčen, není natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; částka, která v daném případě odpovídá nepřiznané dani, činí necelých 1.500 Kč, je tedy toliko bagatelní. Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro stěžovatele. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.