II.ÚS 2817/13
V PLATNOSTI- MS Praha 6 To 347/2010
- MS Praha 6 To 341/2011
- NS 4 Tz 24/2013
- ÚS II.ÚS 2817/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě, ačkoli některé rozhodnutí byly napadány včas. Soud uznal, že stěžovatelův nesouhlas se skutkovými závěry soudů nepředstavuje porušení ústavních práv. Závěry nižších soudů byly v souladu s právními předpisy a nevykazovaly nesoulad s ústavními zásadami. Ústavní soud se nezabýval výkladem důkazů, protože jeho pravomoc se omezuje na ochranu ústavnosti, nikoli na přezkum skutečností.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 T 100/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 2 T 100/2003 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným pokračujícím trestným činem šíření poplašné zprávy podle § 199 odst. 1, 2, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, kterým bylo odmítnuto jeho následné dovolání. Rovněž napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, kdy těmito rozhodnutími bylo rozhodováno o jeho návrhu na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku, přičemž tento stěžovatelův návrh byl zamítnut. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve stěžovatelův prospěch proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005. Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, kdy tvrdí, že byl usvědčen pouze na základě nepřímých důkazů, a to aniž by tyto důkazy tvořily ucelený celek, který nepřipouští jinou možnost výkladu. Stěžovatel opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, že telefonáty o uložení bomb sice možná byly uskutečňovány z jeho mobilního telefonu, avšak že tento telefon běžně půjčoval spolubydlícím na ubytovně, kde v té době bydlel. Rovněž následná znalecká analýza hlasu stěžovatele a volajícího dopadla nejednoznačně a měl by tedy být uplatněn princip in dubio pro reo. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě. Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ustanovení § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne. Nutno uvést, že rozsudek, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 306/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 541/2006, jsou původními rozhodnutími ve stěžovatelově věci, kdy posledně uvedené 8 let staré rozhodnutí muselo být stěžovateli dávno doručeno, což je zcela jednoznačné s ohledem na to, že stěžovatel již proti němu podával v minulosti ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 413/06), a dokonce i vedl řízení, kterým se snažil o povolení obnovy. Pokud jde o rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy, to jest usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 6 To 347/2010, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 1 Nt 2513/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 To 341/2011, Ústavní soud má rovněž za nepochybné, že dvouměsíční lhůta počítaná ve vztahu k posledně uvedenému usnesení nemohla být dodržena. Nejenom, že se jedná o rozhodnutí vydané již v roce 2011, ale z obsahu ústavní stížnosti, respektive jejích příloh, je zjevné, že stěžovatel jej měl v uvedeném roce i k dispozici, kdy v tomto směru si do jeho stejnopisu připsal i různé datované vpisky (například že dne 10. 11. 2011 zaslal jeho kopii Legislativní radě vlády České republiky). Ústavní stížnost tedy byla, s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, podána po lhůtě. III. V části, ve které ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě, je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelova argumentace má charakter polemiky s hodnocením důkazů. Ústavní soud je však nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry Nejvyššího soudu, vzhledem ke kterým byla podaná stížnost pro porušení zákona zamítnuta, nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podstatné je, že Nejvyšší soud své vývody ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tz 24/2013, řádně a přesvědčivě vysvětlil. V tomto směru lze na jeho podrobné odůvodnění plně odkázat. Vzhledem k tomu, že v řízení před Nejvyšším soudem byly ve značné míře znovu rozebírány skutkové námitky obhajoby uplatňované již v původním trestním řízení, lze dále odkázat i na odůvodnění, se kterým je Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými již ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 413/06. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.