II.ÚS 2818/10
V PLATNOSTI- MS Praha 67 To 348/2009
- NS 8 Tdo 582/2010
- ÚS II.ÚS 2818/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud se zabýval nárokem na spravedlivý proces a osobní účast při soudním zasedání, avšak neshledal porušení ústavně zaručených práv. Přítomnost strany při veřejném zasedání není automatickou podmínkou pro platnost rozhodnutí, pokud měla strana reálnou možnost se vyjádřit. Ústavní soud se opřel o čl. 38 odst. 2 Listiny a konstatoval, že postup soudů byl v souladu s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. G., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 582/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 67 To 348/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo účasti na soudním řízení a právo být slyšen, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na osobní svobodu upravené v čl. 8 odst. 1 Listiny. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. 1 T 80/2009, kterým byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin krádeže dle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svým postupem v předmětném řízení porušily zejména její právo osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen. V ústavní stížnosti uvádí, že k veřejnému zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nařízenému na den 21. 12. 2009 v 10.00 hodin se dostavila se zpožděním 25 minut, a to již po jeho skončení. Odvolací soud tak jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přestože svým, byť opožděným, příchodem jasně projevila vůli se veřejného zasedání zúčastnit a přednést svou obranu. Soud jejího příchodu nevyčkal, což v řadě případů dělá, a zkrátil ji jako stranu ve spravedlivém procesu na jejích právech. Konstatování obou soudů, že mohla soud volat jednak mobilním telefonem, a pokud jej neměla, někoho požádat, aby zavolal, případně využít veřejného telefonního automatu, je nad rámec ústavnosti a principu spravedlivého procesu. Stěžovatelka dále reprodukuje části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a cituje nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 828/06 a I. ÚS 2971/09. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že primárně není povolán k přezkumu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva a jeho úkolem není přezkum zákonnosti, ale ochrana ústavně garantovaných základních práv a svobod. Pokud jde o výklad norem "jednoduchého" práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud tento výklad současně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle konstantní judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se v posuzované věci Ústavní soud zabýval otázkou, zda aplikace a interpretace příslušných právních norem obecnými soudy nebyly na újmu ústavně zaručeným právům a svobodám, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala. Žádná pochybení ve smyslu porušení shora citovaných článků Listiny a Úmluvy však neshledal. Ústavní stížnost obsahuje v podstatě totožné argumenty, které již stěžovatelka uplatnila v dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud podrobně vypořádal. Po přezkoumání postupu odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že námitky stěžovatelky nejsou důvodné, přičemž v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč městský soud v dané věci příslušná ustanovení trestního řádu neporušil. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud se též pečlivě zabýval otázkou, zda postupem odvolacího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dle jeho názoru bylo kontradiktorní projednání věci zajištěno tím, že se stěžovatelka mohla k provedeným důkazům, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině, vyjádřit již v hlavním líčení. V odvolání stěžovatelka nenavrhla provedení dalších důkazů, postup zvolený odvolacím soudem nebyl v její neprospěch, její právo na spravedlivý proces tedy porušeno nebylo. Pouze nad rámec své argumentace Nejvyšší soud uvedl, že bylo výlučně věcí stěžovatelky, aby se k jednání včas dostavila, a vyjádřil se k námitkám ohledně případných možností telefonické omluvy. Pokud jde o stěžovatelčin odkaz na judikaturu Ústavního soudu, právní závěry formulované v citovaných nálezech nelze při realizaci práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny interpretovat extenzivně. Základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, v daném případě s ohledem na to, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit. Jak již bylo řečeno, v projednávaném případě stěžovatelka takovou příležitost měla a plně jí využila v průběhu hlavního líčení, na kterém se vyjádřila k věci samé. Během veřejného zasedání neprováděl odvolací soud další dokazování a při svém rozhodování vycházel plně ze skutkových zjištění soudu I. stupně, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud nepovažoval za nezbytné stěžovatelku vyslechnout ani požádat o bližší vysvětlení jejího odvolání a rozsudek soudu prvního stupně toliko potvrdil. Skutečnost, že se stěžovatelka osobně neúčastnila veřejného zasedání dne 21. 12. 2009 nepředstavuje automaticky a sama o sobě porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě lze důvody pro projednání odvolání bez přítomnosti stěžovatelky u veřejného zasedání vzhledem ke všem okolnostem akceptovat a v podrobnostech odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, který se věcí dostatečným způsobem zabýval a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud tedy nemá, co by jeho rozhodnutí vytknul. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.