II.ÚS 2850/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Raiffeisenbank a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem MBA, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 1 To 33/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým byla její stížnost proti usnesení Policie České republiky ze dne 27. 4. 2015 č. j. OKFK-1193-348/TČ-2012-252300 (dále jen „usnesení Policie“), jímž bylo rozhodnuto o zajištění v něm blíže specifikovaných peněžních prostředků na u ní vedených bankovních účtech, zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako podaná osobou neoprávněnou.

2. Stěžovatelka ve věci vystupuje z pozice úvěrového věřitele majitele účtu, společnosti PAPENO 2 s.r.o., kdy tvrdí, že vzhledem k takovémuto jejímu postavení by jí možnost podání dané stížnosti měla být přiznána. Dle § 142 odst. 1 trestního řádu může stížnost podat osoba, „které se usnesení přímo dotýká“. To je, podle stěžovatelčina názoru, za situace, kdy dle smluvních vztahů se společností PAPENO 2 s.r.o. má oprávnění inkasovat z dotčených účtů prostředky k uspokojování svých pohledávek, naplněno. Vrchní soud ve svém usnesení o stěžovatelce hovoří, jako by pro společnost PAPENO 2 s.r.o. pouze vedla účty, měl však zohlednit její postavení věřitele, kdy vzniklým zajištěním je stěžovatelce bráněno v inkasování splátek úvěru.

3. Dále stěžovatelka rozporuje vlastní obsah usnesení Policie, s tím, že vyčíslení škody, která měla být způsobena trestnou činností, a ze které je následně odvozována nutnost zajištění ve výši 230 276 800 Kč, není přezkoumatelné. Dle stěžovatelky by postačovalo zajištění v podstatně menším objemu. K zajištění by navíc mělo být v dané věci přistupováno zvýšeně zdrženlivě s ohledem na délku řízení, když věc je ze strany orgánů činných v trestním řízení prověřována již od roku 2012.

4. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadené rozhodnutí zrušil. II.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Jestliže vrchní soud odmítl stěžovatelčinu stížnost proti usnesení Policie jako podanou neoprávněnou osobou, pak pouze vyložil § 142 odst. 1 trestního řádu, jako orgán k tomu oprávněný. Pakliže dospěl k názoru, že osobou, „které se usnesení přímo dotýká“, toto ustanovení myslí toho, o jehož právech nebo povinnostech se v konkrétním usnesení rozhoduje, a že policejní orgán ve svém usnesení v žádném případě nerozhodoval o právech a povinnostech stěžovatelky, Ústavní soud nevidí důvod ani prostor, aby tento jeho závěr přehodnocoval. Není možno pochopitelně vyloučit, že zajištěním se mohou cítit dotčeny i jiné subjekty, než je majitel účtu, to však toliko zprostředkovaně a tedy nikoliv „přímo“, jak § 142 odst. 1 trestního řádu předpokládá. Za situace, kdy příslušným rozhodnutím není rozhodováno o jejich právech a povinnostech, nelze absenci možnosti podání opravného prostředku z jejich strany považovat za porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. Při správnosti závěru vrchního soudu o neoprávněnosti stěžovatelky k podání stížnosti se pak Ústavní soud zjevně nemůže jakkoliv zabývat stěžovatelčinými námitkami proti důvodům, respektive rozsahu, stanoveného zajištění.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2016 Josef Fiala v.r. předseda senátu