II.ÚS 2873/22
V PLATNOSTI- NS 25 Cdo 3064/2021
- ÚS II.ÚS 2873/22
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla opodstatněná. Soud se opřel o princip, že není příslušným orgánem pro kontrolu rozhodování obecných soudů. Neshoda se závěry soudů neznamená porušení ústavních práv. Soud zdůraznil, že sjednocování judikatury je pravomocí Nejvyššího soudu, nikoli Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bistřického, zastoupeného Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, sídlem Studentská 541/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 25 Cdo 3064/2021-641, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 13 Co 86/2021-613 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2020, č. j. 9 C 94/2012-583 tak, že se zamítá žaloba vůči druhé žalované společnosti ZATAX, s. r. o. v likvidaci, z důvodu promlčení žalobou uplatněného nároku. O následně podaném dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu rozhodnuto tak, že se odmítá. Obecné soudy vyšly v projednávané věci ze zjištění, že stěžovatel uzavřel se žalovanou 1) a 2) smlouvy o dílo, na jejichž základě mělo dojít k renovaci soustavy opěrných zdí usedlosti Kotlářka. První žalovaná vypracovala projektovou dokumentaci a druhá žalovaná provedla vlastní realizaci díla. Ve dnech 30. 6. - 8. 7. 2009, po přívalových deštích došlo k poškození zdiva. Stěžovatel uplatnil toto jako pojistnou událost u Generali pojišťovny a. s., ta však v roce 2011 na základě znaleckého posudku plnění odmítla s tím, že nešlo o nahodilou událost a škoda tedy nespočívá v pojistných rizicích. Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel se o škodě a kdo za ni odpovídá, dozvěděl ihned po jejím vzniku v červenci v roce 2009, kdy začal objednávat posudky za účelem zjištění příčin škody. V souvislosti s uvedeným pak dospěl nalézací soud k závěru, že se stěžovatel dozvěděl rozhodné skutečnosti z posudku Ing. Hlásného, který byl zpracován dne 14. 9. 2009, a v němž se znalec vyjádřil k celé řadě pochybení žalované 2) při provádění díla, přičemž tato pochybení označil za příčinu destrukce teras. Jak nalézací, tak i odvolací soud dospěly shodně k názoru, že stěžovatel měl možnost se s posudkem seznámit a pokud tak neučinil a nepodal žalobu v subjektivní promlčecí době, která uplynula nejpozději v září 2011, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalované 2). Ve vztahu ke druhé žalované považovaly obecné soudy nárok za promlčený. V podaném dovolání stěžovatel namítl, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky promlčení žalobou uplatněné pohledávky vůči druhé žalované. Rovněž pak stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud v souvislosti se skutečnostmi rozhodnými pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pochybil. S posudkem Ing. Hlásného, který stěžovateli nebyl nikdy předán, se tento v době jeho vypracování neseznámil, neboť tento mu nebyl předán. Veškerou projekční a související činnost nezajišťoval stěžovatel, ale jiné osoby. Způsobená škoda se projevila toliko nahnutím zdí teras, což stěžovatel nepovažoval z laického hlediska za nic dramatického. Ze skutkových okolností nevyplývalo, že zdi teras bude nutné kompletně zbourat, kotvit do svahu a opětovně vyzdít. Nedbalost stěžovatele podle něj nezakládá běh subjektivní promlčecí doby. První vědomost o výši škody získal stěžovatel až ve druhé polovině roku 2010 z projektu opravy a jeho rozpočtu. Mezi tímto okamžikem a podáním žaloby uběhlo méně než dva roky. Ve vztahu k osobě, která za škodu odpovídá, získal stěžovatel vědomost až z expertního posudku vypracovaného pro pojišťovnu v březnu 2011. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud projednat podané dovolání a rozhodnout buď tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné (čímž by se odchýlil od své dosavadní judikatury) nebo tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto ani vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutím k porušení práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy nicméně mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To se však v projednávané věci nestalo. V projednávané věci odvíjí obecné soudy běh promlčecí doby od posudku Ing. Hlásného, přičemž tento postup jeví se býti logickým v situaci, kdy to byl právě stěžovatel, kdo si tento posudek nechal zhotovit. Namítá-li stěžovatel, že posudek nikdy nepřevzal a nacházel se toliko v dispozici jeho spolupracovníků, nemůže být tato argumentace právně relevantní, a to již s ohledem na teorii přičitatelnosti. Dále je tomu tak také proto, že by tímto postupem mohlo poměrně snadno docházet k modifikaci promlčecích lhůt. Stěžovatel se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, přičemž přehlíží, že sjednocování judikatury obecných soudů není úkolem Ústavního soudu. Tato činnost je vyhrazena soudu Nejvyššímu a je na jeho uvážení, zda se nižší obecné soudy v té či oné věci odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu či nikoliv. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy svůj náhled na věc vysvětlily, byť způsobem a se závěry s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Samotný nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů jejich protiústavnost bez dalšího nezakládá. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.