II.ÚS 292/95
V PLATNOSTI- KS Plzeň 15 Co 444/95
- ÚS II.ÚS 292/95
Ústní soud České republiky odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se domáhali náhrady 18/40 závodního podílu ve znárodněné společnosti, který patřil jejich matce, ale nebyl vyplacen. Soud se opřel o § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou oprávněnými osobami pouze fyzické osoby, jejichž majetek přešel přímo na stát. Soud vysvětlil, že výklad zákona není rozporuplný s ústavními právy, a že návrh na rozšíření pojmu „oprávněná osoba“ je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud také upozornil, že jeho úlohou není přezkum právního posouzení nižších soudů, ale jen kontrola ústavního zákona.
Rubrum
II. ÚS 292/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci 1. navrhovatele Ing. J.C. a 2. navrhovatelky Ing. M.C., obou zastoupených advokátem JUDr. O.Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95 a 15 Co 445/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 1995, čj. 14 C .103/95-7, za účasti Krajského soudu v Plzni, mimo ústní jednání, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění
: Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 .Co 444/95 a 15 Co 445/95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, o vydání vlastnických podílů na znárodněném majetku firmy F., a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-7, o vydání předběžného opatření. Okresní soud Plzeň-město zamítl svým rozsudkem ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, návrh stěžovatelů, aby SÚ v P., byla uložena povinnost vydat jim 18/40 podílu matky navrhovatelů, A.C., který měla na majetku firmy F., sestávajícího z budov a pozemků čp.246/1, 2, 255/1, 255/4, 250, 1188, 1189 a 138T v k. ú.. P. Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95 a 15 Co 445/95. Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni odůvodnily své rozsudky (naříkané v ústavní stížnosti) tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se domáhají navrácení majetku, který byl znárodněn právnické osobě, v jejímž vlastnictví před znárodněním byl, zatímco zákony č. 87/1991 Sb. a č. 92/1991 Sb. se týkají pouze nároků na vrácení majetku, který byl před tím, než vlastnictví k němu přešlo na stát, ve vlastnictví fyzické osoby. S těmito závěry soudů však stěžovatelé vyslovili nesouhlas. Dle stěžovatelů soudy nezpochybnily, naopak výslovně konstatovaly, že matka stěžovatelů, A. C., měla ve svém vlastnictví závodní podíl (kmenový vklad) ve výši 18/40 celkového kmenového jmění F. Když, byla tato továrna podle vyhlášky ministra průmyslu č. 1254/1948 Ú.l. znárodněna, měl jí být tento podíl vyplacen. To se dodnes nestalo. Proto jsou navrhovatelé oprávněnými osobami ve vztahu k tomuto nevyplacenému podílu i přesto, že A.C. nebyla vlastnicí nemovitostí, které před jejich znárodněním vlastnicky patřily firmě F., byla však prokazatelně vlastnicí 18/40 závodního podílu (kmenového vkladu). V návrhu ze dne 30. 11. 1995, došlém Ústavnímu soudu dne 5. 12. 1995, navrhovatelé výslovně uvedli, že se nedomáhají vydání nemovitostí, původně patřících vlastnicky F., ale náhrady majetku (18/40 závodního podílu), který předtím, než přešel na stát, patřil soukromé osobě. Porušení ústavně chráněných práv spatřovali navrhovatelé v porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu. Bez dalšího zdůvodnění pak spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv dle čl. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla sepsána advokátem JUDr. V.J. V dalším řízení navrhovatelé zrušili plnou moc JUDr. V.J. a dne 22. 12. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti navrhovatelů, již v zastoupení JUDr. O.Z. V tomto doplnění změnili navrhovatelé svá tvrzení, obsažená v původním podání, kde je dle nich mylně uvedeno, že se nedomáhali vydání nemovitostí. Naopak, domáhají se fyzického vydání 18/40 kmenového jmění odpůrce (u Ústavního soudu vedlejšího účastníka), konkrétně vypočtených na straně 2 doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 1995. Porušení lidských práv spatřují v čl. 11 (neliší se od původního podání), čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod a v porušení úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v čl. 6, kde se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Na Ústavním soudu pak navrhovatelé ve smyslu formulace ústavní stížnosti dále požadují, aby posoudil, zda zestátnění bylo provedeno ve veřejném zájmu s tím, že pak požadují ocenění nemovitostí, kterých se domáhají, znaleckými posudky podle současných cenových vyhlášek, aby mohli své finanční nároky upřesnit. Uvádějí také, že již před okresním soudem požádali, aby se jejich nárokem soud zabýval i z hlediska obecně platných předpisů občanského zákoníku o náhradě škody. Tímto se soud odmítl zabývat, v čemž také navrhovatelé spatřují porušení jmenovaných ustanovení "listinami, o kterých je zmínka shora". Krajský soud v Plzni jako účastník řízení v dané věci zcela odkázal na napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95, v němž je vyjádřen názor odvolacího soudu. Připomněl pouze, že navrhovatelé se ve své stížnosti v podstatě nezabývali zásadní otázkou, kterou je aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na posuzovaný případ, a tím, že nemohou být považováni za oprávněné osoby podle ust. § 3 odst. 1 tohoto zákona, neboť nešlo o přechod majetku fyzické osoby na stát. Proto se také soudy obou stupňů nezabývaly posuzováním dalších podmínek možné restituce majetku, jejichž splnění se navrhovatelé dovolávají. K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník - SÚ. Všechny shora uvedené a požadované návrhy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu považuje vedlejší účastník za věcně i právně neodůvodněné. Se stanoviskem soudů se plně shoduje. Pokud se stěžovatelé ve svém dalším podání k Ústavnímu soudu ze dne 21. 12. 1995 domáhají náhrady škody, kterou vůbec nevyčíslují, a rovněž neuvádějí povinnou stranu, která škodu způsobila, nelze se reálně vyjádřit. Obdobně je neadresný požadavek na fyzické vydání kmenového jmění stěžovatelům. Podání stěžovatelů je věcně nepřesné a nepřesvědčivé, postrádá právní i skutkové opodstatnění. Ústavní soud České republiky poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 14 C 103/95, týkajícího se předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelé dovozují, že naříkaná rozhodnutí jsou nesprávná, především pokud jde o právní posouzení věci. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem vysloveným v naříkaných rozhodnutích obecných soudů, podle něhož navrhovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se stejně jako soud I. stupně zabýval především tím, zda žalobci jsou oprávněnými osobami k uplatnění restitučních nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Právně pregnantně zdůvodnil, že tomu tak nebylo, neboť matka žalobců nebyla spoluvlastnicí výše uvedených nemovitostí, jejich výlučným vlastníkem byla firma F. osoba právnická, společnost s obmezeným ručením ve smyslu zákona 58/1906 ř.z., o společnostech s obmezeným ručením. Ve skutkových i právních zjištěních obecných soudů neshledává Ústavní soud žádné pochybení a navrhovatelé je ani v zásadě nenamítají. Podle preambule a podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, účelem uvedeného zákona je snaha zmírnit (a nikoli odstranit) následky některých (a nikoli všech) majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jelikož nebylo a není v silách nově konstituovaného demokratického státu odstranit všechny křivdy uvedeného období, nutno respektovat skutečnost, že zákonodárce má v tzv. restitučním zákonodárství širší prostor k odlišování, než je tomu v jiných oblastech. V dosavadní judikatuře spatřuje Ústavní soud České republiky hranice tohoto prostoru, zejména v ústavně konformním vymezení subjektů (Pl. ÚS 3/94), resp. v respektování principu zákazu zpětné účinnosti a principu rovnosti mezi zákonodárcem vymezenými skupinami subjektů (P1. ÚS 16/93). Z uvedených důvodů je nutno návrh na extenzívní výklad definičního znaku oprávněné osoby jako osoby fyzické, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve zněni pozdějších předpisů), považovat za zjevně neopodstatněný. Jelikož se od posouzení ústavnosti citovaného ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů, za zjevně neopodstatněný je nutno označit i návrh na jejich zrušení. Z hlediska výše uvedeného se jeví právně nerelevantní i námitka porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Se zřetelem na výše uvedené námitky se Ústavní soud zabýval i tím, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny (a navrhovatelé je ani nenamítali, pouze obecně odkázali na uvedená ustanovení). Navrhovatelé vytýkají krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejich ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právními závěry rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ustavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelům nebylo porušeno jejich ústavní právo ve smyslu čl. 36 Listiny. Jejich případem se soud zabýval a ve věci rozhodl. Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je konečně nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem. Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR V Brně dne 11. 3. 1997
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.