II.ÚS 2939/09

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 92 T 147/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 8 To 218/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 7 Tdo 148/2009, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2009 stěžovatel brojí proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo n spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a následně rozhodnuto tak, že byl stěžovatel nově uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl s odůvodněním, že v posuzovaném případě se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu I. a II. stupně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si plně uvědomuje, že Ústavní soud není čtvrtou soudní instancí ve smyslu nalézání práva, přesto stále tvrdí, že uvedený skutek nespáchal, tento skutek se vůbec nestal a v tomto smyslu pak nepochybně lze dovozovat, že pokud nebyly provedeny důkazy, které nejsou nepřímé a bezvýznamné, tak existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením obecnými soudy na straně jedné a možnostmi jak mohl být skutek, a to co se skutečně stalo, objasněn, na straně druhé. Obhajoba stěžovatele nebyla prověřována důsledně a byly odmítnuty zásadní důkazy, které byly způsobilé znevěrohodnit a vyvrátit verzi nabízenou obžalobou. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost jakož i napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn.

III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Protože stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil na svoji obranu v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nutné jejich argumentaci opakovat a pro stručnost na ni odkazuje. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu