II.ÚS 296/98
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Ca 369/97-16
- ÚS II.ÚS 296/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval výkladem zákonů, které byly správně uplatněny nižšími soudy. Právní názor finančních orgánů, že mohou ukládat pokuty podle zákona o účetnictví, byl považován za zákonný. Ústavní soud nepřijal námitky, že působnost úřadů není zákonem stanovena, protože zákon o územních finančních orgánech její kompetenci výslovně určuje.
Rubrum
II. ÚS 296/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti RNDr. T.G., zastoupeného advokátkou JUDr. V.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1998, č.j. 28 Ca 369/97-16, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95, a rozhodnutím F.ú. ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/Per, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím FŘ, a rozhodnutím F.ú. Skutková a právní stránka předmětné věci spočívá v tom, že FŘ provedlo ve dnech 6.12.1993 až 28.2.1994 u navrhovatele finanční revizi účetnictví, když navrhovatel byl v té době plátcem důchodové daně podle zákona č. 12/1980 Sb. Na základě výsledků této revize, předaných F.ú., byla rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/1994/Per, navrhovateli uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč s odůvodněním, že účetnictví navrhovatele za rok 1992 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávně vedené, čímž měl navrhovatel porušit § 17, 29, 18 odst. 2 a § 5 odst. 3 Zásad vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů FMF, č.j. V/7-4900/90, o účetních dokladech, a dále § 12 a § 34 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání navrhovatele, v němž namítal věcnou nepříslušnost finančních úřadů uložit uvedenou pokutu, bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95. Argumentace obou orgánů finanční správy vycházela z názoru, že pravomoc finančních orgánů uložit pokutu podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., je dána. Městský soud v Praze žalobu navrhovatele zamítl s tím, že pravomoc finančních orgánů obou stupňů, které o pokutě rozhodovaly, vyplývá ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a současně i ze samé podstaty revizní činnosti těchto orgánů, rovněž upravené tímto zákonem. Tento rozsudek Městského soudu v Praze byl na základě ústavní stížnosti navrhovatele zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn. IV. ÚS 173/97, z toho důvodu, že v projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení ústního jednání. Městský soud v Praze následně nařídil ve věci jednání, a dne 26.1.1998 žalobu rozsudkem, č.j. 28 Ca 369/97-16, zamítl. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze a předcházejícími rozhodnutími orgánů finanční správy bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 200 000,- Kč, a to protizákonně a v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru navrhovatele mohou být povinnosti, tedy i povinnost zaplatit pokutu, ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR lze působnost ministerstev a jiných správních úřadů stanovit pouze zákonem. Podle názoru navrhovatele není finanční úřad oprávněn uložit pokutu podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, když v tomto zákoně je stanoveno, že pokutu mohou uložit orgány příslušné podle zvláštních předpisů. Pouze v poznámce č. 9 pod čarou je odkaz na zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Tento odkaz však není součástí zákona a nejde proto o stanovení působnosti finančních orgánů zákonem, a ani jiný zákon působnost finančních orgánů ukládat pokutu podle zákona č. 563/1991 Sb., nestanoví. Dále navrhovatel upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. 10 Ca 402/96-27, který vychází ze zcela opačného názoru než Městský soud v Praze v jeho věci. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.P., která uvedla, že ústavní stížnost není důvodná, neboť navrhovatel vychází z neúplného a zužujícího výkladu kompetencí finančních úřadů daných zákonem. Soud má za to, že v napadeném rozhodnutí uvedl, a to ve všech souvislostech, dostatečně důvody pro právní závěr, že kompetence finančních úřadů k ukládání pokut podle zákona č. 563/1991 Sb., je dána ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., a je provedena i v následujících ustanoveních citovaného zákona, a v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Za rozhodující pro svůj právní závěr považoval městský soud zjištění vycházející ze srovnání charakteru a znění zákonů č. 531/1990 Sb., a č. 337/1992 Sb., z něhož vyplynulo, že rozsah příjmů (tedy i pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., je širší než rozsah příjmů (pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle § 1 zákona č. 337/1992 Sb., a tedy, že kompetence finančních orgánů podle zákona č. 531/1990 Sb., nemusí nutně zahrnovat jen oprávnění k ukládání pokut, které jsou ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., příslušenstvím daně. To, že mezi pokuty uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., lze řadit i pokuty podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, vyplývá ze zřejmé definice těchto pokut, která je v citovaném ustanovení nevymezuje jinak než tím, že musí jít o pokuty napojené na rozpočty a fondy uvedené v citovaném ustanovení zákona. Že nemůže jít o jakékoliv pokuty v oblasti státní správy, jak namítá navrhovatel, je zřejmé z charakteru kompetence a činností finančních orgánů. Jestliže jsou tedy pokuty, které podle zákona č. 531/1990 Sb. ukládají finanční orgány, charakterizovány tím, že jde o pokuty napojené na rozpočty a fondy v oblasti vztahů upravených tímto zákonem, pak nezbývá než posoudit jen ty námitky navrhovatele, jimiž zpochybňuje vztah těchto pokut k uvedeným rozpočtům a fondům. To však navrhovatel činí pouze s odkazem na to, že zákon o účetnictví ani jiný zákon nestanoví, že pokuty podle § 37 zákona o účetnictví se odvádějí do zákonem zmíněných rozpočtů nebo fondů. V tomto směru nemůže námitka navrhovatele zpochybnit věcnou působnost finančních orgánů, neboť v dané věci, jak již městský soud ve svém rozsudku uvedl, rozpočtové určení příjmů, plynoucích do zákonem stanovených rozpočtů a fondů, neřeší zákon o účetnictví, ale je stanoveno rozpočtovými právními normami (zákonem o rozpočtových pravidlech, zákonem o státním rozpočtu). Městský soud tedy neposuzoval v dané věci kompetenci finančních úřadů podle poznámky č.9, uvedené v zákoně č. 563/1991 Sb., ale za dostatečné zmocnění finančních orgánů k ukládání pokut podle § 37 zákona č. 563/1991 Sb., považoval dikci § 1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Při sepsání ústavní stížnosti došlo k formálnímu pochybení, když navrhovatel na titulní straně nesprávně označil rozsudek Městského soudu v Praze, když rozsudek zde uvedený byl již dříve zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn. IV. ÚS 173/97. V petitu ústavní stížnosti a v jejím textu je však již napadený rozsudek Městského soudu v Praze označen správně, z čehož Ústavní soud ve své další činnosti vycházel. Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Praze a vyjádřením Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podstatou ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s právním názorem finančních orgánů na otázku zákonného základu pro ukládání pokut finančními orgány podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Posouzení této otázky bylo v působnosti Městského soudu v Praze, který věc posuzoval v řízení podle části páté o.s.ř., tedy v rámci správního soudnictví. Navrhovatel vznesl pouze námitky k závěrům městského soudu, které se týkaly výkladu ustanovení zákona o účetnictví, zákona o působnosti územních finančních orgánů a zákona o správě daní a poplatků, a které byly již plně uplatněny v žalobě podané k městskému soudu, a předtím také v odvolání podaném k FŘ. FŘ, a následně pak Městský soud v Praze, se těmito námitkami podrobně a důkladně zabývaly, a své právní závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení navrhovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tvrzenému v ústavní stížnosti, když soud řádně danou věc přezkoumal a své stanovisko v odůvodnění svého rozsudku řádně a pečlivě zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech Městského soudu v Praze nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného rozsudku, ani důvod odklonit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Městského soudu v Praze a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Ke stěžovatelem uváděnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. 10 Ca 402/96-27, Ústavní soud pouze uvádí, že tímto rozsudkem není Ústavní soud nijak vázán a uvedený rozsudek není předmětem řízení v dané věci. Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze ani finančních orgánů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. 12. 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.