Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 2990/13

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-10-23 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2013:2.US.2990.13.1

Citované zákony (3)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Michala, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, směřující proti jinému zásahu veřejné moci - postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2013, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod. Ta jsou podle stěžovatele porušena postupem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") a v této souvislosti rovněž postupem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") a Vlády České republiky (dále jen "Vláda"). Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Radě, Poslanecké sněmovně a Vládě pokračovat v porušování jeho práv a svobod a dále aby jim přikázal obnovení stavu před porušením práv stěžovatele. V ústavní stížnosti se poukazuje na to, že stěžovatel podal k Radě dva podněty, první ze dne 9. 12. 2012 a druhý ze dne 11. 12. 2012, k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o. Stěžovatel následně podal Radě další podnět ze dne 15. 12. 2012, a to k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností CET 21, spol. s. r. o. Rada na podané podněty reagovala přípisem č. j. BUR/313/2013 ze dne 8. 1. 2013, ve kterém uvedla, že neshledala důvody k zahájení správního řízení z moci úřední a tento postup na téměř dvou stranách odůvodnila. Vzhledem ke skutečnostem obsaženým v podnětech stěžovatele měla ale Rada dle názoru stěžovatele dospět k závěru, že vznikají pochybnosti o zákonnosti činnosti uvedených provozovatelů televizního vysílání a správní řízení měla zahájit. Protože stěžovatel s názorem Rady nesouhlasil, podal Poslanecké sněmovně oznámení ze dne 15. 2. 2013 o tom, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu § 5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a domáhal se, aby Poslanecká sněmovna postup Rady projednala a prošetřila. Poslanecká sněmovna na uvedené oznámení odpověděla přípisem ze dne 29. května 2013, ve kterém uvedla, že poslanci nemají pravomoc ukládat Radě, jak má postupovat v konkrétním případě, zda má či nemá zahajovat správní řízení. Stěžovatel se proto obrátil s oznámením ze dne 6. 7. 2013 na předsedu Vlády, ve kterém uvedl, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu § 5 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a žádal Vládu, aby bylo vyžádáno vysvětlení postupu Rady. Předseda Vlády v přípise č. j 9936/2013-OSV ze dne 12. 8. 2013 uvedl, že Vláda a ani její předseda nemají vůči Radě žádné řídící kompetence či sankční mechanismy a nemá tedy žádnou zákonnou možnost, jak zasahovat do její činnosti nebo dokonce přezkoumávat její rozhodnutí. Jádrem ústavní stížnosti je tedy brojení stěžovatele proti postupu Rady, který spočívá v oznámení o vyřízení jeho podnětů (přípis Rady ze dne 8. 1. 2013, č. j. BUR/313/2013) a s ním související nezahájení správního řízení ve věci přezkoumání souladu činností provozovatelů televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o. a CET 21, spol. s. r. o., se zákonem. Dle názoru stěžovatele jde v případě postupu Rady o jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž porušuje jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 4, čl. 4 odst. 2, odst. 3 a odst. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V první řadě bylo třeba určit, zda v daném případě došlo, resp. mohlo dojít k zahájení řízení na návrh stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle § 59 a násl. o provozování rozhlasového a televizního vysílání ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu § 42 správního řádu a podání stěžovatele Radě, jak je sám stěžovatel správně označuje, nelze chápat jinak než jako "podnět" pro další činnost správního orgánu. Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit. Ze zaslaných příloh vyplývá, že Rada se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila. Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání především věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; v posuzovaném případě tedy Ústavní soud žádné ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatele na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána, neshledal. K namítanému porušení citovaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání Rady vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ani jiných jeho základních práv [usnesení sp. zn. II. ÚS 345/01 ze dne 26. 6. 2001, usnesení sp. zn. II. ÚS 586/02 ze dne 8. 10. 2002 (U 34/28 SbNU 433), srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 3 Ans 1/2009]. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.