Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 300/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-08-12 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2010:2.US.300.10.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly prokázány zásahy do základních práv. Stěžovatelka se domáhala, že soudy nezohlednily její námitky ohledně platnosti plné moci své daňové poradkyně. Soud se opřel o § 35 odst. 2 občanského zákoníku a závěry správních soudů považoval za racionální a ústavně konformní. Závěry soudů byly podloženy kontextem jednání stran a nebyly v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 1 Afs 59/2009-105, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů vydaných v rámci přezkumu rozhodnutí finančních orgánů. Cítí se dotčena v právu na spravedlivý proces, přičemž v podání výslovně označila čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podanou proti rozsudku (taktéž nyní napadenému) Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (č. j. FŘ-3230/11/06). Tím finanční ředitelství nevyhovělo odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za rok 2003 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8. Stěžovatelka uvedla, že za uvedené období podala daňové přiznání, z něhož vyplynula daňová ztráta ve výši 2.276.550 Kč. Správce daně vyslovil pochybnosti ohledně některých uplatněných daňových výdajů a po provedeném vytýkacím řízení vyměřil stěžovatelce ztrátu ve výši 460.839 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve sumarizovala procesní historii svého případu včetně popisu jednotlivých položek, které správce daně neakceptoval jako daňově uznatelné výdaje, a vymezila důvod tvrzené protiústavnosti. Z řady bodů, jimiž se správní soudy v napadených rozsudcích zabývaly, se omezila na jediný; brojí proti tomu, jak se v rámci předběžné otázky vypořádaly s její námitkou ohledně platnosti či neplatnosti plné moci udělené daňové poradkyni, resp. jakým způsobem to učinily. Stěžovatelce nebyla dána možnost se v rámci řízení k této předběžné otázce vyjádřit, navrhnout důkazy a předložit námitky. Městský soud v Praze rozhodl o této záležitosti bez její účasti a odpovídajícího dokazování. Nejvyšší správní soud pak v podstatě argumentaci městského soudu převzal. Chybné a protiprávní řešení se pak promítlo též do zamítavého rozsudku soudu, který v občanském soudním řízení rozhodoval o stěžovatelčině žalobě na určení neplatnosti předmětné plné moci. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebylo uvedeno, jak správní soudy ke svým závěrům dospěly. Konečně se správní soudy dostatečně nevypořádaly s jejím sdělením, že u příslušného obvodního soudu podala výše zmiňovanou žalobu na určení neplatnosti plné moci. Možnosti vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti využil pouze Městský soud v Praze. Podle jeho názoru stěžovatelka na žádných právech zkrácena nebyla. V podrobnostech soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Aniž by ve věci činil další procesní úkony, ve věci rozhodl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Nic takového ovšem stěžovatelka v dané věci nenamítá. Pouze v obecné rovině zpochybňuje okolnosti posouzení platnosti plné moci a správnost učiněných závěrů. Šlo o plnou moc, kterou stěžovatelka dle § 10 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, udělila své daňové poradkyni a kterou ji zmocnila k jednání na finančním úřadu včetně jednání spojených s kontrolami prováděnými finančním úřadem, s právem seznámit se se všemi rozhodnutími, právem podávat žádosti a návrhy, uzavírat smíry a narovnání, podávat opravné prostředky, námitky a rozklady a vzdávat se jich, a to i když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci. Později (v rámci projednávání správní žaloby) zpochybnila platnost této plné moci a namítala, že byla-li výzva k odstranění pochybností doručena pouze daňové poradkyni, pak nebylo vytýkací řízení zahájeno řádně, a právo správce daně doměřit stěžovatelce daň tak uplynutím lhůty zaniklo. Stěžovatelčiny námitky v tomto případě vyvrátí prosté porovnání jejího podání o zdůvodnění napadených rozsudků. Zejména ve vztahu k příslušnému zmocnění jsou relevantní zjištění a z nich učiněné závěry v obou rozsudcích velmi pregnantně popsány a zdůvodněny, v žádném případě tak nelze stěžovatelce přisvědčit, že "nikde není jasně stanoveno, jakým způsobem správní soud k závěru dospěl". Městský soud v Praze konstatoval, že předmětná plná moc obsahuje nepřesnosti, které správce daně přehlédl. Při hodnocení námitky ale vycházel z toho, že dohoda o plné moci, na jejímž základě zástupce zastupuje zmocnitele, může být uzavřena i ústně či konkludentně. V daném případě z průběhu daňového řízení vyplynulo, že jmenovaná daňová poradkyně jednala jako zástupce stěžovatelky. Ta proti jí učiněným úkonům po celou dobu nevznesla žádné výhrady a před správcem daně zastoupení nezpochybnila. Společně se zúčastnily projednání výsledků vytýkacího řízení a i ústního jednání u správce daně předcházejícího vydání platebního výměru a daňová poradkyně podala jménem stěžovatelky též odvolání. Nejvyšší správní soud se opřel o judikaturu vážící se ke způsobu výkladu právních úkonů a dospěl taktéž k závěru, že nepřesnosti předmětné plné moci šlo vyjasnit interpretací vůle účastníků vtělené do plné moci v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku, když na obsah plné moci lze usuzovat i z širšího kontextu jednání účastníků dohody o zastoupení či jejich následného jednání a chování. Z chování stěžovatelky a daňové poradkyně, které následovalo po vystavení předmětné plné moci (společně se účastnily jednání u správce daně včetně projednání výsledku vytýkacího řízení, aniž by zazněla výhrada stran plné moci, během vytýkacího řízení spolu komunikovaly a radily se), vyplývá, že dohodu o plné moci obě považovaly za platnou a neomezenou. Správce daně sice nepostupoval obezřetně, pokud stěžovatelku na nepřesnosti v plné moci neupozornil, ovšem taktéž stěžovatelka si při jejím formulování počínala nedbale. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že nepřesnost v plné moci nezakládá pochybení takového rázu, že by to způsobovalo absolutní neplatnost plné moci a tím pádem i nesprávné doručení výzvy o zahájení vytýkacího řízení. Těmto závěrům není z pohledu Ústavního soudu co vytýkat. Ostatně ani stěžovatelka s nimi nijak konkrétně nepolemizuje. Námitku, že od soudu nedostala dostatečný prostor pro vyjádření a důkazní návrhy k tématu (ne)platnosti plné moci, považuje Ústavní soud za uměle vykonstruovanou. Výhradu vznesla v průběhu projednávání své správní žaloby. Okolnosti, z nichž vycházel při hodnocení "širšího kontextu", tedy celkového jednání stěžovatelky a jí zmocněné daňové poradkyně, správní soud čerpal ze správního spisu a přehledu plných mocí. Jejich obsah byl stěžovatelce znám a mohla se k němu vyjadřovat dle svého uvážení, byla to otázka její procesní aktivity v řízení před městským soudem a její taktiky, na níž postaví svou kasační stížnost. Každopádně stěžovatelka neuvedla žádný svůj konkrétní argument, s nímž by se soudy opomněly při posuzování platnosti plné moci vypořádat. vrdila-li stěžovatelka v závěru svého podání, že soudy nevzaly na vědomí její upozornění na podanou žalobu o určení neplatnosti předmětné plné moci, pak obsah napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu tomu neodpovídá. Tímto upozorněním se zabýval a v souvislosti s ním zvažoval přerušení řízení dle § 48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. V rozsudku je také vyloženo, proč předsedkyně senátu rozhodla řízení nepřerušit. Protože tedy Ústavní soud tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky neshledal, její ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.