II.ÚS 3008/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HYDROENERGIE spol. s. r. o. se sídlem Bylany 7, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Afs 10/2020-58, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, dvanácti dodatečnými platebními výměry ze dne 10. 7. 2018 byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty v celkové výši 4 655 451 Kč za období od ledna 2013 do března 2014 (s výjimkou dubna a srpna 2013 a února 2014) a současně jí byla stanovena povinnost uhradit zákonné penále. Správce daně dospěl k závěru, že některé obchodní transakce byly zatíženy podvodem na dani z přidané hodnoty, a nebyl proto za ně uznán nárokovaný odpočet daně. Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky zamítlo a dodatečné platební výměry potvrdilo. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl, Nejvyšší správní soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl i její kasační stížnost.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud vztáhl paušální skutková zjištění svědčící o zaviněné účasti stěžovatelky na podvodu ke všem jejím obchodům, u některých obchodů tak zcela chybí odůvodnění účasti na podvodu, pročež je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. V ústavní stížnosti pak dále rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, kterou vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se Nejvyšší správní soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud jeho závěry shledává udržitelnými. Nejvyšší správní soud podrobně popsal, v čem spočíval podvod na dani z přidané hodnoty v posuzovaném případě a z jakého důvodu neobstojí názor stěžovatelky, že státnímu rozpočtu žádná škoda nevznikla. Nejvyšší správní soud rovněž odůvodnil, že stěžovatelka mohla a musela vědět, že se zapojuje do obchodního řetězce, jehož účelem je podvod na dani z přidané hodnoty. Na ústavní rovině Ústavní soud žádná pochybení neshledal; stěžovatelka ostatně ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu