II.ÚS 3013/15
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla nepřípustná. Stížnost byla podána proti usnesení, které neuzavřelo řízení, a tedy nebylo pravomocné. Soud upozornil, že ústavní stížnost je subsidiární a může být podána až po vyčerpání všech procesních prostředků. Protože věc stále probíhá, není možné ji přezkoumat předem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Urbanové - Huńczak, zastoupené Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem, sídlem Bartákova 26/1117, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2015 č. j. 39 Cm 25/2013-116, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci 38 Cm 18/2014.
2. Stěžovatelka polemizuje s odůvodněním napadeného usnesení, když se domnívá, že význam výsledku řízení sp. zn. 38 Cm 18/2014 může mít vliv na otázku aktivní legitimace některých účastníků současného řízení sp. zn. 39 Cm 25/2013, což nelze pominout, jak to činí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, poukazem na fakt, že nemůže mít vliv na aktivní legitimaci účastníků zbývajících.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení porušuje její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II.
4. Ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
7. V projednávané věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, kdy v daném řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí.
8. Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné situace již například ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99, "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu." 9. Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadené usnesení se týká pouze části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatelky. Jestliže tedy navrhovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srovnej obdobně názor Ústavního soudu na možnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna návrhu na zahájení řízení, vyjádřený např. v usnesení ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 134/15 a další v něm uvedené judikatuře).
10. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2016 JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj