II.ÚS 3064/10
V PLATNOSTI- MS Praha 44 To 513/2010
- ÚS II.ÚS 3064/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí o vzetí do vazby bylo podloženo konkrétními skutečnostmi a splnilo požadavky na ústavněprávní odůvodnění. Soud uznal, že obavy z útěku a z překážení trestnímu řízení byly založeny na objektivních důvodech, včetně původu stěžovatele a jeho účasti na organizované trestné činnosti. Námitky o formálním a nepřezkoumatelném odůvodnění nebyly uznány, protože rozhodnutí obsahovala dostatečně konkrétní skutečnosti. Ústavní soud se nezabýval výběrem důkazů, ale posoudil, že rozhodnutí obecných soudů nebylo porušením ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele T. D. P., právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 44 To 513/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2010 č. j. 44 Nt 527/2010-33, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů stanovených v ustanovení § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nejsou podložena konkrétními skutkovými okolnostmi případu, jsou založena pouze na obecných úvahách, které nemají oporu v obsahu spisu, a jsou tak nepřezkoumatelná. Tvrdil, že stížnostní soud jeho námitky ignoroval a zcela zjevně se s nimi nevypořádal. Stěžovatel namítl, že se jako cizí státní příslušník cítí být soudy diskriminován, což dovozoval ze situace, kdy soud prvého stupně na této skutečnosti údajně postavil svoji obavu z útěku stěžovatele, aniž by se zabýval faktickými okolnostmi pobytu stěžovatele na území České republiky. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vyjádřil svůj údiv nad tím, že ačkoli pouze realizoval své základní právo nevypovídat, je mu využití tohoto práva k tíži a v podstatě jedním z důvodů vazby. Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je (spolu s dalšími obviněnými) na základě usnesení Policie ČR ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. ÚOOZ-24/TČ-2010 trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody a zločin vydírání podle § 170 odst. 1, 2 písm. a), c) a § 175 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. z."). Všichni obvinění byli zadržení v ranních hodinách dne 1. 9. 2010 a dne 2. 9. 2010 byl státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze podán návrh na jejich vzetí do vazby k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Dne 3. 9. 2010 byli obvinění za účasti obhájců a tlumočníka k důvodům vazby vyslechnuti a napadeným usnesením z téhož dne č. j. 44 Nt 527/2010-33 všichni vzati do vazby podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Proti uvedenému rozhodnutí podali obvinění stížnost, která byla Městským soudem v Praze napadeným usnesením ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 44 To 513/2010 zamítnuta. Po zvážení argumentů stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, důvody v nich uváděné nejsou z hlediska naplnění zákonných vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. ř. dostatečně podložené a vzetí stěžovatele do vazby je tak porušením jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. Ve vztahu k námitce nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního musí z usnesení o vzetí do vazby vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle § 67 tr. ř., jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje (srov. např. nález III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, str. 157 a násl., nález I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, publikovaný tamtéž, svazek 6, nález č. 74, str. 27 a násl., a usnesení III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, publikováno tamtéž, svazek 35, usnesení č. 55, str. 633 a násl). Ústavní soud zkoumal rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele, a i přes značný důraz, jež Ústavní soud ve své judikatuře vždy přikládá náležitostem odůvodnění rozhodnutí o vazbě, musí také podotknout, že nelze odhlížet od podstaty a charakteru takových rozhodnutí a od okolností konkrétního případu. Ústavní soud jistě nepřehlédl nadměrnou stručnost zejména napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, současně se však nedomnívá, že by tato byla na úkor obsahu vlastního rozhodnutí, jež přehledným a jasným způsobem uvádí dostatečně konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu všech obviněných. Soud prvého stupně měl při svém rozhodování k dispozici spisový materiál a rozhodnutí o zahájení trestního stíhání s podrobným popisem jednání jednotlivých obviněných, přičemž o důvodnosti trestního stíhání neměl u žádného z nich pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je zřejmé, že okolnosti, pro které rozhodl o vazbě stěžovatele, se bez rozdílu musely plně dotýkat také ostatních obviněných, což bylo mimo jiné dáno i způsobem jakým mělo k trestné činnosti docházet. Jinými slovy, jen proto, že důvody vazby jsou podloženy týmiž skutečnostmi pro všechny obviněné, v dané věci nelze hovořit o formulářovém a nepřezkoumatelném rozhodnutí soudu prvého stupně, jak namítá stěžovatel. Ostatně k osobním poměrům jednotlivých obviněných se podrobně vyjadřoval stížnostní soud ve svém odůvodnění, avšak ze svých zjištění posléze shodně pro všechny obviněné dovodil, že žádný z nich není pevně vázán k určitému místu pobytu, není ve stálém pracovním poměru a způsob života jim umožňuje změnu místa pobytu, což také v minulosti činili, a jejich vzájemné kontakty by jim mohly umožnit, aby se ukryli v komunitě občanů vietnamské národnosti, případně vycestovali do Vietnamu a vyhnuli se tak trestnímu stíhání. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by některá z námitek stěžovatele, byla sto důvodnou obavu soudů z výše uvedeného jednání zvrátit. Navíc, jak uvedl také stížnostní soud, z výsledků dosavadního šetření vyplynulo, že stěžovatel měl být organizátorem celé trestné činnosti a hrozí mu uložení přísného trestu odnětí svobody. Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených rozhodnutích porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a), b) tr. ř., jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.