II.ÚS 3103/07
V PLATNOSTI- NS 26 Cdo 3008/2006
- ÚS II.ÚS 3103/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána předčasně, než byly vyčerpány všechny procesní prostředky. Soud se opřel o § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které umožňuje výjimku z principu subsidiarity jen v případě významného přesahu zájmů mimo jednotlivé strany. Stěžovatelé nevykázali podmínky pro aplikaci této výjimky, protože věc stále pokračuje před obecným soudem. Ústavní soud nemá kompetenci hmotněprávně posuzovat věc před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti J. H., A. V. a A. V. všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Křižíkova 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 č.j. 26 Cdo 3008/2006-99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, č.j. 17 Co 499/2005-68, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že bylo vyhověno žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení projevu vůle - udělení souhlasu Městské části Praha 4 k dohodě o výměně bytu mezi stěžovateli. V ústavní stížnosti uvádí, že si jsou vědomi toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným, neboť věc byla vrácena k dalšímu řízení městskému soudu a o meritu věci bude dále rozhodováno v řízení před obecnými soudy, ale jsou toho názoru, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Uvádí, že důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají nejen na účastníky samotné, ale i na příslušníky jejich rodin, zejména pak na nezletilé dítě, a s ohledem na možný nepříznivý zdravotní stav nezletilého (zejména psychický) se jedná o zájem nejen soukromý, ale i celospolečenský. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc zakládá nestabilitu a nejistotu v právních vztazích. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 cit. zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V tomto smyslu přezkoumal Ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela výjimečné umožňuje průlom do zásady subsidiarity a ústavní stížnost je přípustná, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Musí se však jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Jinými slovy aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází tedy v úvahu, pouze pokud se jedná o ústavní stížnost podanou proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, přičemž ze strany stěžovatele nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky (procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv). Stěžovatelé však podali ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Za této situace je ústavní stížnost předčasná a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se především týká situace, kdy věc pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Nadto k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit, jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; sp. zn. Pl. ÚS 1/98, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp.zn. Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). Stěžovatelé odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od významu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro samotné účastníky řízení a jejich rodinné příslušníky, přičemž v důsledku jimi zastávaného názoru by však mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což by vedlo k úplnému popření principu subsidiarity ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno o návrhu stěžovatelů řízení před Městským soudem v Praze, proti jehož rozhodnutí mohou brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro další řízení před obecným soudem závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Stěžovatelům zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle názoru stěžovatelů porušilo jejich základní ústavně zaručená práva. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení
: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2008 Jiří Nykodým předseda senátu