II.ÚS 3116/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou, se sídlem ve Varnsdorfu, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 111/2009 ze dne 12. března 2009, a rozsudku Okresního soudu v Lounech sp. 2 T 270/2008 ze dne 5. ledna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a 2) Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. listopadu 2010, a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 7. ledna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v určitý moment došel desetiletou nezletilou do chodby Základní umělecké školy v Lounech, kde ji povalil na zem, osahával ji na těle a stáhl jí spodní kalhotky, a utekl poté, co vyšel do chodby pedagog přivolaný pláčem nezletilé. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a ochranné ústavní sexuologické léčení s protialkoholní komponentou. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než se může Ústavní soud zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen přezkoumat, zda jsou pro to splněny všechny zákonem stanovené procesní předpoklady.

3. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Odhlížeje od otázky, zda v daném případě bylo možné podat ve věci dovolání, Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel jako poslední procesní prostředek k ochraně svého práva využil odvolání. Proto je nutné počítat výše uvedenou lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

4. Dotazem Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. dubna 2009, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula 19. června 2009. Nic na tom tedy nemohla změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal ústavní stížnost původně nejspíše již 6. srpna 2009, proto i ta byla podána opožděně a mimo to byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2112/09 ze dne 15. prosince 2009 odmítnuta pro neodstranění vytknutých vad.

5. Ústavní soud tedy shledal, že ústavní stížnost není přípustná k věcnému projednání, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona, coby podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Je možné dodat, že pokud by Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel měl před podáním ústavní stížnosti vyčerpat možnost podat dovolání, i tak by bylo nutné ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2011 Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj