II.ÚS 313/98

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Antonína Procházky a Miloše Holečka o ústavní stížnosti Z. a E.N., oba zastoupeni advokátem JUDr. S.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 710/97, ze dne 16. 2. 1998, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

: Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, zamítající návrh stěžovatelů na vydání stavby a pozemků, opírající se o restituční zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, proto, že vydání stavby údajně brání ztráta stavebně technického charakteru ve smyslu § 8 odst. 1 uvedeného zákona, přičemž ztrátu stavebně technického charakteru soudy dovodily pouze na základě zjištění znalců o změně stavebních prvků dlouhodobé životnosti v nadpolovičním rozsahu, aniž by došlo k vyhodnocení všech provedených důkazů a aniž by byly splněny obě podmínky § 8 odst. 1 uvedeného zákona (zásadní přestavba a v důsledku toho ztráta původního stavebně technického charakteru stavby). Pokud jde o restituční nárok stěžovatelů stran pozemků, byl tento nárok zamítnut s odkazem na § 8 odst. 4 uvedeného zákona, dle něhož se nevydávají pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, ačkoliv dle § 4 odst. 2 téhož zákona vydání pozemků nebrání, pokud právo osobního užívání bylo zřízeno v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby uživatele, příp. pokud toto právo bylo zřízeno v souvislosti s převodem jiných nemovitostí do vlastnictví téhož uživatele za podmínek uvedených v § 4 odst.

2. Konečně stěžovatelé odmítli názor Krajského soudu v Ostravě a potažmo Vrchního soudu v Praze o tom, že u nich není dán restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona, a to proto, že nepopíraný nedostatek registrace řádně uzavřené kupní smlouvy byl způsoben nepřípustným zásahem státu a tedy zneužitím jeho oprávnění. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 9 C 72/92, z něhož zjistil, že restituční nárok stěžovatelů, opírající se o § 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb., byl zamítnut pokud jde o stavbu proto, že s ohledem na závěr znaleckých posudků, dle nichž u stropů a krovů jakožto prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku v objektu, bylo vzato za prokázáno, že jde o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, a tudíž ji dle § 8 odst. 1 uvedeného zákona nelze vydat. Pokud pak jde o pozemky, byl nárok stěžovatelů zamítnut s odkazem na § 8 odst. 4 uvedeného zákona, dle něhož se nevydávají pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, aniž by byla zkoumána aplikovatelnost ustanovení § 4 odst.

2. V neposlední řadě došlo k zamítnutí nároku stěžovatelů proto, že jako nabyvatelé neprokázali restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. f), tj. existenci soudního rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o převodu majetku z důvodu opuštění republiky prodávajícím. Protože okolnosti uvedené v § 8 odst. 1 a 4 uvedeného zákona nastupují, tak jak uvádí Krajský soud v Ostravě, teprve za předpokladu, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a že tvrzený restituční titul je dán, započal Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) svá zkoumání řešením ústavnosti aplikace a interpretace § 6 odst. 1 písm. f) v dané věci obecnými soudy. Dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém případě je však oprávněnou osobou nabyvatel podle uvedené smlouvy, a to i pokud tato smlouva nenabyla účinnosti. Ze spisového materiálu i shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o.s.ř.) plyne, že stěžovatelé jakožto nabyvatelé uzavřeli kupní smlouvu s prodávajícími, kteří opustili republiku dne 4. 8. 1980, tedy v době, kdy dle § 47 občanského zákoníku, před novelizací, provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. bylo ke vzniku smlouvy třeba rozhodnutí o registraci. Dále bylo zjištěno, že k této registraci nikdy nedošlo. Tato situace současně znamená nejen že soudní rozhodnutí o neplatnosti smlouvy nepřicházelo jakožto předpoklad aplikovatelnosti § 6 odst. 1 písm. f) v úvahu, neboť nelze prohlašovat za neplatné to, co ještě ani nevzniklo, resp. neexistuje, ale také že stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami dle § 6 odst. 1 písm. f) resp. že, jak uvádí Krajský soud v Ostravě, ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) na daný případ nedopadá. Vzhledem k tomu, že takováto interpretace aplikovatelnosti § 6 odst. 1 písm. f) rozlišuje dvě skupiny smluv o převodu majetku, které byly uzavírány občany před odchodem do ciziny, totiž na tu skupinu smluv, které byly uzavírány za účinnosti § 47 občanského zákoníku, ve znění do účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., a u kterých restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. f) nepřichází v úvahu a dále na tu skupinu smluv, které byly uzavírány za účinnosti § 47 občanského zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., a u nichž rozhodnutí o registraci smluv již nebylo podmínkou vzniku, ale účinnosti smluv, v důsledku čehož lze také aplikovat uvedený restituční titul, zkoumal Ústavní soud za účelem eventuelního postupu dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tj. za účelem přerušení řízení o ústavní stížnosti i otázku ústavnosti § 6 odst. 1 písm. f) potud, pokud eliminuje, aniž by proto existoval dostatek rozumných důvodů, jako oprávněné osoby nabyvatele smluv, které byly uzavřeny dle § 47 občanského zákoníku, ve znění dle novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. V tomto směru dospěl k závěru, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) samo o sobě není co vytknout, neboť pro všechny osoby, na které se toto ustanovení vztahuje, stanoví stejné podmínky, přičemž to, že zákonodárce mohl pamatovat i na skupinu osob, které předmětné smlouvy uzavíraly do novely § 47 občanského zákoníku, provedené zák. č. 131/1982 Sb., nelze považovat z pohledu pravomocí Ústavního soudu jakožto negativního zákonodárce, oprávněného pouze ke zrušení právních smluv, za protiústavní. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i pokud by nedostatek registrace řádně uzavřené kupní smlouvy naplňoval skutkovou podstatu § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., šlo by o nárok prodávajících a nikoliv stěžovatelů jako nabyvatelů. Všechny shora uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. JUDr. Vojtěch Cepl V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu