II.ÚS 314/04
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí lhůty pro její podání. Soud zjistil, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, neboť podal ústavní stížnost před rozhodnutím o odvolání. Neshledal porušení základních práv, protože hodnocení důkazů a rozhodnutí o srážkách z příjmů patří do působnosti obecných soudů. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. R. P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 25 Co 139/2003-81, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. 5 C 1014/2001-75, a dále proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. prosince 2003, č. j. 1 E 507/2003-5, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. června 2004, č. j. 1 E 507/2003-26, a rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. Spr 8/2004, za účasti Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. května 2004, namítal porušení zákazu diskriminace v řízení před obecnými soudy. Uvedené podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti (navrhovatel zejména nebyl právně zastoupen), proto byl navrhovatel vyzván k odstranění vad podání. Doplněným podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 21. června 2004, se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Uvedl, že se cítí diskriminován postupem Okresního soudu v Nymburce i Krajského soudu v Praze a že v řízení byla porušena jeho základní lidská práva. Namítal porušení čl. 3, 4 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které mělo být způsobeno tím, že soudy nevyhověly jeho podáním a nepozastavily, popř. nepřerušily exekuční řízení. Vyjádřil přesvědčení, že takový postup Okresního soudu v Nymburce a jeho předsedy je diskriminační a v rozporu s uplatňováním státní moci v mezích zákona. Ústavní soud zkoumal nejprve formální náležitosti ústavní stížnosti. Pro posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti a její důvodnosti si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Nymburce spisy, vedené pod sp. zn. 5 C 1014/2001 a 1 E 507/2003. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 25 Co 139/2003-81, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. 5 C 1014/2001-75, Ústavní soud konstatuje, že v této části se jedná o podání opožděné, neboť uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona, poněvadž uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 23. května 2003. Ústavní stížnost směřovala dále proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. června 2004, č. j. 1 E 507/2003-26, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel zároveň s ústavní stížností odvolání. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, bylo o odvolání rozhodnuto Krajským soudem v Praze dne 22. září 2004. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Jestliže tedy stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností odvolání, je z toho zřejmé, že před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky (v daném případě byla ústavní stížnost podána, aniž by bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele). Jedná se proto o ústavní stížnost podanou předčasně a ve smyslu výše citovaného ustanovení o ústavní stížnost, která není přípustná. Za opravný prostředek ve smyslu zákona o Ústavním soudu nelze rovněž považovat stížnost adresovanou předsedovi okresního soudu, která byla vyřízena pod sp. zn. Spr 8/2004 tak, že jako procesní úkon stěžovatele - zastavení exekuce - byla postoupena k přímému vyřízení do soudního spisu sp. zn. 1 E 507/2003. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Stěžovatel konečně napadl usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. prosince 2003, č. j. 1 E 507/2003-5, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. 5 C 1014/2001-55, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 5.228 Kč srážkami z jiných příjmů (invalidního důchodu stěžovatele). Z vyžádaného spisu se podává, že v řízení, vedeném pod sp. zn. 1 E 507/2003, bylo stěžovatelem proti uvedenému usnesení podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 25 Co 108/2004-12. Tímto usnesením bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní stížnost směřovala ovšem pouze proti usnesení soudu prvního stupně. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, která se týkala citovaného usnesení soudu prvního stupně (ostatně velmi stručná) byla v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecného soudu, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V daném případě stěžovatel namítal, že nařízené srážky z jeho příjmů ve výši 1 443 Kč měsíčně, jej vystavují finanční tísni a ohrožují uspokojování jeho základních životních potřeb. Ústavní soud zdůrazňuje, jak tomu učinil již v mnoha předchozích rozhodnutích, že hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů a Ústavního soudu nepřísluší vstupovat a zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Pokud soud stanovil měsíční srážky z příjmu stěžovatele v dané výši, vycházel z řádně zjištěné finanční situace stěžovatele a posuzoval jeho příjmy i výdaje ve všech souvislostech. Na základě výše uvedeného posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako nedůvodnou. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v částech, které shledal jako nepřípustné, resp. jako opožděně podané, odmítl postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) resp. písm. b) zákona. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněná.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 4. listopadu 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.