II.ÚS 3173/07
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižšího soudu o náhradě nákladů exekuce bylo ústavně konformní. Soud se opřel o stanovisko Pléna Ústavního soudu, podle něhož exekutor nemá právo na náhradu, pokud došlo k zániku povinného. Základem rozhodnutí bylo hodnocení důvodů zastavení exekuce, nikoli pouze postavení exekutora. Soud uznal, že rozhodnutí nezasáhlo do práva na majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích ze dne 26. 9. 2007 čj. 23 Co 427/2007-32, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno rozhodnutí okresního soudu tak, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce, neboť z důvodů zániku povinného výmazem z obchodního rejstříku (v průběhu exekuce) došlo k zastavení exekuce. Stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 namítá, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému, nelze však rozhodnout tak, že exekutorovi nebude přiznána vůbec - s výjimkou situace upravené v ust. § 11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb., o kterou však v daném případě evidentně nejde. Pokud došlo k zániku povinného a tím ke ztrátě způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle § 89 exekučního řádu oprávněné. Správnost uvedeného názoru dle stěžovatelky plyne i ze stanoviska Pl. ÚS st. 23/06. Jestliže tedy obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím, podle názoru stěžovatelky, do práva na majetek ve smyslu § 3 exekučního řádu a čl. 11 Listiny. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností stěžovatelky se zabýval již ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 171/08, přičemž od závěrů zde uvedených (formulovaných rovněž v usnesení III. ÚS 2357/07) nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí: Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/2004, jehož se také stěžovatelka výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo plénum Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), odlišné stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení § 87 a § 89 exekučního řádu ve vazbě na ust. § 271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení, jejichž výklad podal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Z odůvodnění uvedeného stanoviska je nutné pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983) a konstatování, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. S uvedeným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud se v rozhodnutí vypořádal s aplikovatelností zmiňovaného stanoviska Ústavního soudu na projednávanou věc a zabýval se i zjištěním, zda oprávněný při podávání návrhu na nařízení exekuce dbal náležitě opatrnosti a uvážlivosti. Pochybení na straně oprávněného však zjištěno nebylo a stěžovatelka je ani netvrdila. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v daném případě, v němž k zastavení exekuce došlo pro nastalý nedostatek podmínky řízení v důsledku zániku povinného, postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem a k zásahu do práv zaručovaných článkem 11 Listiny tak nemohlo dojít. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2008 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.