II.ÚS 3200/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pekárka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U Jiskry 114/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 Afs 48/2016-42, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2016, č. j. 59 Af 25/2015-42, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 7. 2015, č. j. 22312/15/5300-21444-711681, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 23. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a byl potvrzen platební výměr vydaný Finančním úřadem, kterým byla stěžovateli na základě výsledků postupu pro odstranění pochybností o dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2013 vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 256.281 Kč. Následná kasační stížnost byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, a sice, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu že "správce daně stěžovateli objasnil, že daňový odpočet se podle § 73 zákona o DPH prokazuje primárně daňovými doklady, které pak [po stěžovateli] požadoval." Ustanovení § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb.") podle stěžovatele sice hovoří o povinnosti mít daňový doklad, ale neukládá, že by jím měl stěžovatel cokoliv dokazovat. To podle stěžovatele platí zejména v situaci, kdy finanční úřad stěžovateli nekonkretizoval pochybnosti o správnosti nebo úplnosti jeho přiznání k dani z přidané hodnoty. Nelze prý rovněž přehlédnout, že zákon umožňuje odpočet na dani z přidané hodnoty doložit finančnímu úřadu i jinak.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce de facto pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

7. Předně je nutné konstatovat, že se stěžovatelova argumentace zcela míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Sám stěžovatel přitom připouští, že jednou z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je "mít daňový doklad". Tímto dokladem pak plátce "prokazuje" splnění podmínek pro nárok na odpočet daně. I jen ze samotného § 73 zákona č. 235/2004 Sb. přitom výslovně vyplývá, že nárok na odpočet se prokazuje daňovým dokladem a není-li ho, tak i jiným způsobem. Správce daně v daném případě stěžovateli sdělil, že vznikly pochybnosti o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, neboť hodnoty daně na výstupu i odpočtu daně obsahují významné hodnoty, avšak vlastní daňová povinnost za posledních 12 měsíců je nízká (sám stěžovatel ji vyčísluje na 7.026 Kč). Přes opakované výzvy správce daně, ze kterých i podle Ústavního soudu bylo evidentní, co je po stěžovateli požadováno, stěžovatel neustále trval na předvolání svědků, aniž by ovšem uvedl, co konkrétně mají prokázat, a aniž by správci daně sdělil, proč není schopen k prokázání daňových odpočtů předložit daňové doklady. Na tyto závěry přitom stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereaguje.

8. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Přistoupily-li orgány daňové správy k doměření daně stěžovateli a ztotožnily-li se s tímto postupem správní soudy, nelze vtom vidět nic protiústavního, jelikož postupovaly zcela v souladu se zákonem a svoje rozhodnutí rovněž řádně a přesvědčivě odůvodnily.

9. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu