II.ÚS 3229/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Golf Ještěd, s.r.o., sídlem Rozstání 5, Světlá pod Ještědem, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph. D., advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025 č. j. 30 Cdo 1238/2025-380, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024 č. j. 14 Co 442/2024-328 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2024 č. j. 44 C 1/2024-267, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a ČR - Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčena, že rozhodnutí zasáhla její zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 1 345 900 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici podle zákona č. 82/1998 Sb. O poskytnutí přiměřeného zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou konkurzního řízení. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování obsahem spisů vztahujících se k řízení. Zjistil, že na stěžovatelku byl postupně třikrát prohlášen konkurz, který následně soud zrušil v řízení o žalobě pro zmatečnost nebo jeho prohlášení následně zamítl. Stěžovatelka se domáhala náhrady nemajetkové újmy za dobu 19 let a téměř 9 měsíců, tedy 237 měsíců. Rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 431 250 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobu v části týkající se zaplacení částky 914 650 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

3. K odvolání obou účastníků městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil do částky 75 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), vyhovující výrok I změnil tak, že se žaloba do částky 356 250 Kč s úrokem z prodlení zamítá (výrok II), v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka v dovolání namítala, že konkurzem, který měl pro ni likvidační následky, byl opakovaně postižen celý její majetek, do něhož patřil mimo jiné golfový areál. Nesouhlasila s konstatováním městského soudu, že byla v úpadku. Připustila, že v době prohlášení konkursu měla dluhy, nicméně namítla, že měla rozsáhlý nemovitý majetek, který hodnotu závazků převyšoval. Pokud by k prohlášení konkurzu nedošlo, situaci by řešila vlastními silami a do úpadku by se nedostala. Městský soud tak podle ní posoudil význam předmětu řízení mechanicky jako standardní. Podle názoru dovolacího soudu závěry městského soudu o posouzení významu předmětu řízení pro stěžovatelku odpovídají ustálené judikatuře. V souladu s ní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je podle jeho názoru i posouzení výše valorizované částky zadostiučinění přiznané stěžovatelce.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou valorizace základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo přijato za zcela jiných poměrů, přičemž od doby jeho přijetí došlo k navýšení mezd i cenové úrovně. Stanovisko tak již neodpovídá současné ekonomické realitě.

6. Stěžovatelka namítá, že s ohledem na výjimečné okolnosti případu nelze k aplikaci práva přistupovat mechanicky, jak to učinil městský soud. Připomíná, že v jejím případě se jedná o rodinnou firmu, která v devadesátých letech začala provozovat první golfové hřiště na Liberecku. Poté, co na ni byl čtyřikrát prohlášen konkurz, který soudy následně vždy zrušily, došlo v podstatně k její likvidaci. Kritérium významu předmětu řízení lze považovat v případě posuzování formy a výše zadostiučinění za nejvýznamnější. Městský soud však význam posoudil jako standardní.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další supervizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že vzdor jejímu přesvědčení byla v řízení zohledněna veškerá relevantní skutková zjištění, přičemž soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily v intencích judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje a doplňuje následující.

9. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že přiznanou částku jakožto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhé konkurzní řízení nelze klasifikovat jako nepřiměřenou intenzitě způsobené újmy. Při stanovování výše zadostiučinění soudy podrobně zhodnotily průběh řízení. Dospěly k závěru, že po stránce skutkové jej jako složitý neoznačily, nicméně dovodily složitost procesní a složitost řešení právních otázek, zejména z hlediska promlčení pohledávek. Samotný postup soudů zhodnotily jako většinou plynulý s několika nedůvodnými prodlevami a zjistily nečinnost státu v celkové délce 46 měsíců. Soudy přisvědčily stěžovatelce v tom, že význam předmětu řízení byl pro ni výrazně zvýšený, resp. existenční (tento závěr je ostatně následně vedl ke zvýšení základní částky odškodnění o 50 %). Neopomenuly však zohlednit, že řízení nebylo od počátku nedůvodné, kdy stěžovatelka měla více věřitelů, dluhy v řádu desítek milionů korun, které nesplácela, a důvody pro prohlášení konkurzu na její majetek objektivně nastaly a trvaly, což obecné soudy konstatovaly opakovaně. Skutečnost, že kvůli procesním vadám, opakovanému rušení prohlášení konkurzu a extrémní délce řízení nakonec došlo k promlčení pohledávek navrhovatelů a zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu, na této skutečnosti podle názoru obecných soudů nic nemění.

10. Teprve na základě těchto zjištění obecné soudy přistoupily ke stanovení výsledné částky zadostiučinění. Při stanovení její výše soudy vyšly ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. V něm stanovené částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení obvodní soud po třinácti letech od vydání stanoviska již nepovažoval za odpovídající poměrům v České republice. S ohledem na vývoj mezd a cenové úrovně, kdy došlo k nárůstu celkově o více než 50 %, soudy považovaly za nutné odškodnění zvýšit o 50 %, tedy na částky 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. Za přiměřenou okolnostem věci pak soudy považovaly částku 30 000 Kč za rok, resp. částku 2 500 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na 1/2 za první dva roky trvání řízení. V uvedeném postupu neshledává Ústavní soud ústavně relevantní pochybení. Obecné soudy na případ aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. A navazující judikatuře způsobem, který nevybočuje z mantinelů ústavnosti, a to ani co do závěrů o složitost řízení a významu předmětu řízení pro ni. Stěžovatelka v tomto ohledu ostatně zejména opakuje námitky, s nimiž se již dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy.

11. Otázkou valorizace částek přiznávaných za odškodnění nepřiměřené délky soudního řízení se plénum Ústavního soudu podrobně zabývalo v nálezu ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje Ústavní soud i nyní. Závěrem nálezu je, že z ústavního pořádku neplyne povinnost zohledňovat také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let, a že základní částky přiznávané českými civilními soudy ani v současnosti nejsou nepřiměřeně nízké. Na základě těchto závěrů a dřívější judikatury, podle níž Ústavní soud zasahuje ohledně výše částky přiznané kompenzace zejména až v případech rozporu s obecnou představou spravedlnosti [nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), bod 35], shledal stěžovatelčinu námitku zjevně neopodstatněnou.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu