II.ÚS 3235/12
V PLATNOSTI- NS 28 Cdo 4197/2011
- ÚS II.ÚS 3235/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze návrh odmítnout bez podrobného zkoumání, pokud je zřejmé, že nemá důvod. Soud uznal, že Nejvyšší soud správně odmítl dovolání, protože stěžovatel nevyjádřil relevantní důvod pro přezkoumání. Ústavní soud nesmí posuzovat věcnou správnost rozhodnutí nižších soudů, pouze jejich soulad s ústavními právy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Miloslava Gulajeva, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegerova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4197/2011, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel brojí projednávanou ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušena měla být současně ustanovení čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2010 ve věci sp. zn. 23 EC 107/2009 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít tím, že stěžovatel žalobci nevydal žalovanou částku, jež měla být žalobcem omylem vložena na jeho účet. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2011 ve věci sp. zn. 56 Co 112/2011 změnil rozsudek okresního soudu tak, že v části příslušenství žalobu zamítl, ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností závěrů, ke kterým obecné soudy v projednávané věci dospěly, přičemž zdůrazňuje, že žalovaná částka nemohla být bezdůvodným obohacením, neboť naopak představovala plnění dluhu, jejž měl žalobce vůči synovi stěžovatele. S odkazem na zásadu iura novit curia navíc stěžovatel oponuje závěru odvolacího a dovolacího soudu, že námitka obsahující výše uvedené tvrzení představovala nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž pozastavuje nad tím, že obecné soudy vůbec nebraly do úvahy skutečnost, že si žalobce uvědomil svůj omyl až rok a půl po vložení předmětných finančních prostředků na účet stěžovatele. Napadené usnesení Nejvyššího soudu potom považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, na základě čeho neshledal Nejvyšší soud zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel se přitom v ústavní stížnosti ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezil relevantní důvod pro meritorní přezkoumání věci dovolacím soudem, a připomíná, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu je rozporný s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny postup dovolacího soudu, na jehož základě dovolací soud v režimu přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nebere v potaz vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Jelikož petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud zásadně vázán, stěžovatel v dané věci napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, je z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti relevantní jen otázka, zda Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání způsobem, jenž vykazuje zjevné prvky svévole, respektive zda Nejvyšší soud nepřikročil k takové interpretaci rozhodných ustanovení občanského soudního řádu, na jehož základě by nepřípustně zúžil přístup stěžovatele k dovolacímu soudu ve smyslu (nejen jím odkazovaných) nálezů Ústavního soudu. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl. Oproti tvrzení stěžovatele se Ústavní soud domnívá, že důvody, pro které Nejvyšší soud nepřiznal rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (a tedy neindikoval přípustnost stěžovatelova dovolání) z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení jednoznačně vyplývají. Z odůvodnění na str. 4 napadeného usnesení je navíc zjevné, že dovolací soud rovněž náležitě zvažoval, zda stěžovatelův mimořádný opravný prostředek není přípustný v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu taktéž z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Postup dovolacího soudu v projednávané věci je proto konformní závěrům relevantních nálezů Ústavního soudu a stěžovatelův odkaz na některé tyto nálezy proto není případný. Prizmatem ústavně svěřených kompetencí přitom Ústavnímu soudu nepřísluší nad uvedený rámec rozhodnutí dovolacího soudu přezkoumávat. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu potom stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem o nepřípustnosti svého dovolání neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Závěrem je namístě připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2013 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.