II.ÚS 3253/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kateřiny Chamarel, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 122/2023-441 ze dne 7. 9. 2023 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 159/2020-388 ze dne 16. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Jana Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhala proti vedlejšímu účastníku (dnes již jejímu bývalému manželovi) stanovení výživného ve výši 75 000 Kč měsíčně.

2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelčina žaloba se zamítá. Svůj závěr odůvodnil tím, že přiznání výživného, byť i v minimální výši, by bylo v daném případě, kdy rozvrat manželství a následný rozvod manželů zapříčinil mimomanželský vztah stěžovatelky, v rozporu s dobrými mravy. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání. S argumentací v něm uvedenou se však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neztotožnil a napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy v řízení postupovaly v rozporu s jejím ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tvrdí, že v rozporu se zákonem zamítly její další důkazní návrhy s poukazem na jejich nadbytečnost či nehospodárnost. Má za to, že se přitom jednalo o důkazní návrhy, které měly zpochybnit zjištěný skutkový stav. S odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu namítá, že se podle jejího názoru jedná o tzv. opomenuté důkazy, protože soudy o nich nerozhodly, nebo rozhodly bez adekvátního odůvodnění. Podle jejího názoru navíc okresní soud vybral účelově pouze ty důkazy, které vedly k zamítnutí návrhu, zatímco ve prospěch stěžovatelky soud důkazy vůbec neprovedl. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s § 118 občanského soudního řádu, když při rozhodování citovaly ze stěžovatelčina podání ze dne 10. 10. 2022, které ovšem nebylo provedeno. I tím měly obecné soudy porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), když mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

6. Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně provádění a hodnocení důkazů, je nezbytné uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1 a 2 téhož zákona). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134 a § 135 občanského soudního řádu). Ústavní soud opakovaně uvádí, že do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, kupříkladu opomněl-li soud provést účastníkem navržený důkaz a tento důkaz mohl mít vliv na výsledné rozhodnutí soudu ve věci (viz z mnoha např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1459/16 ze dne 27. 7. 2016).

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soudy zcela ignorovaly jí navržené důkazy. S tímto závěrem se ale Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť z obou rozhodnutí v předmětné věci je zřejmé, že se soudy zjištěním skutkového stavu velmi podrobně zabývaly a své závěry založily na dostatečném a rozličném důkazním materiálu. Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995). Jelikož okresní soud o stěžovatelčiných důkazních návrzích rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, nelze ani v tomto ohledu shledat jakékoliv pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

8. K námitce, že obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí citují ze stěžovatelčina podání ze dne 10. 10. 2022, které ovšem nebylo provedeno a takový postup je proto v rozporu s § 118 občanského soudního řádu, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, o jakou citaci se v napadených rozhodnutích jedná. Je to přitom právě stěžovatelka, koho stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, a na základě které by teprve mohl Ústavní soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí v rozsahu této námitky přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatelky.

9. Jádrem ústavní stížnosti je tak zjevně pouze polemika stěžovatelky se způsobem, jak nalézací soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž soudy na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud je proto nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to i v případě, že by považoval za přiléhavější i jiné hodnocení. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů (a k tomu přijaté skutkové závěry) bylo důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu. Nic takového však zjištěno nebylo. V odůvodnění jsou srozumitelně popsány myšlenkové pochody soudů, přičemž Ústavní soud považuje jejich závěry za přiléhavé a ústavně konformní. Důvody pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu na přiznání výživného tedy byly zjištěny dostatečně. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (resp. mezi provedenými důkazy) a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu tyto závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

10. Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. února 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu