II.ÚS 3274/10
V PLATNOSTI- MS Praha 57 T 20/2007
- VS Praha 9 To 35/2010
- ÚS II.ÚS 3274/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání. Stížnost byla doručena po uplynutí lhůty, která začala po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se nezabýval věcnou částí stížnosti, protože návrh nebyl podán včas. Zároveň bylo upozorněno, že stěžovatel může podat dovolání, jehož rozhodnutí otevře novou lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Petrem Faltusem, advokátem se sídlem Hybernská 9, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 20/2007 ze dne 7. 12. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 35/2010 ze dne 11. 8. 2010, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho trestní věci, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení ústavního principu nezávislosti soudů, zakotveného v čl. 82 Ústavy České republiky, a z něho vyplývající zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 a § 125 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy v průběhu důkazního řízení a při jeho závěrečném hodnocení vzaly za prokázané pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele, aniž se stejným způsobem zabývaly důkazy svědčícími v jeho prospěch, tyto považovaly za nevěrohodné. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů měly orgány činné v trestním řízení nabýt oprávněných pochybností o jeho vině a v souladu s procesně právní zásadou "in dubio pro reo" měl být proto zproštěn obžaloby. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti jako poslední v řadě napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 35/2010 ze dne 11. 8. 2010, tedy rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud si v této souvislosti vyžádal od Městského soudu v Praze příslušnou kopii doručenky, z níž vyplynulo, že stěžovateli bylo uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze doručeno dne 16. 9. 2010. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti, která uplynula dnem 15. 11. 2010. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 16. 11. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Za dané situace Ústavnímu soudu tedy nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nicméně nepoškozuje. Jak Ústavní soud v rámci svého šetření dále zjistil, stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rovněž dovolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je přitom podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem). Uplatní-li stěžovatel takovýto mimořádný opravný prostředek, začne lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Je třeba ovšem upozornit, že ve vztahu k předchozím rozhodnutím obecných soudů, tj. rozhodnutí prvního a druhého stupně, je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována pouze v případě, že mimořádný opravný prostředek je uplatněn řádně a včas.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. prosince 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.