II.ÚS 329/98

Plný text

II. ÚS 329/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti Ing. P.B., zastoupeného advokátem JUDr. B.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1 .1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-12, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-i2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal, aby žalované straně - obci P., - byla uložena povinnost zaplatit mu částku 122 981,30 Kč jako náhradu podle ustanovení § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud žalobu zamítl z důvodu, že stěžovatel není oprávněnou osobou, krajský soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale z jiného důvodu, když dospěl k závěru, který nebyl v průběhu odvolacího řízení nijak projednáván, že povinnou osobou není obec P., ale stát. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, aniž by se otázkou pasivní legitimace vůbec zabýval, a to z důvodu, že dovolání není přípustné z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož ani z důvodů uvedených v ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené Ústavou ČR domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. I Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"). Postupy soudů došlo podle stěžovatele i k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu Frýdek-Místek, sp. zn. 1 3 C 107/95. Nejvyšší soud České republiky ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v dovolacím řízení opíral přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a o ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání podle těchto ustanovení přípustné není. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Krajský soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ústavní stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, opožděná. V situaci, kdy přípustnost dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, nebyla založena ani ustanovením 238 odst. 1 občanského soudního řádu, ani ustanovením § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nebylo dovolání posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje. Není přitom porušením práva na spravedlivý proces, nevysloví-li krajský soud, jakožto soud odvolací, ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní (§ 239 odst. 1 občanského soudního řádu), nadto v situaci, kdy postupuje ve shodě s existující judikaturou. Postup podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, do úvahy nepřichází, neboť nejde o případ předvídaný ustanovením § 75 odst. 1 citovaného zákona, tedy o nevyčerpání všech procesních prostředků. Omluvitelným zmeškáním lhůty (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, § 58 odst. 1 občanského soudního řádu) není a ani nemůže být (individuální) chybný výklad právního předpisu (nadto v situaci, kdy tuto překážku stěžovatel nepochybně mohl předvídat a kdy tvrzená překážka nebyla takového charakteru, že by objektivně bránila úkon provést). Krajský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a pro úplnost dodal, že ani v případě včasnosti by tato ústavní stížnost nemohla obstát. Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu Frýdek-Místek. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro ,jejich přezkoumání splněny. Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

1. ÚS 213/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. B., svazek 6, usn. č. 30). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, sp. zn. 9 Co 676/95. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). To však stěžovatel neučinil. Ze spisu Okresního soudu Frýdek - Místek, sp. zn. 13 C 107/95, vyplývá, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, byl stěžovateli doručen dne 15. 2. 1996 a právní moci nabyl dne 22. 2. 1996, ústavní stížnost pak stěžovatel podal dne 22. 7. 1998, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 1996, č.j. 9 Co 676/95-28, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č.j. 13 C 107/95-12, byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 239 odst. 1 občanského soudního řádu - nezbylo než dovolání odmítnout.. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, která upravuje průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 697/97-42, v části týkající se otázky pasivní legitimace povinné osoby a poučovací povinnosti soudu. Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a ústavní stížnost v této části je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 697/97-42, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1.,1996, ' č.j. 9 Co 676/95-28, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 1995, č. j. 13 C 107/95-12, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písni. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. srpna 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu