II.ÚS 33/03

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele J. H., o ústavní stížnosti proti usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 389/02, ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 ÚS 564/02, a ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 473/02, t a k t o :

Výrok

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Podáním, doručeným dne 17. 1. 2003, se J. H. obrátil na Ústavní soud se žádostí o revokaci usnesení Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 389/02 a III. ÚS 564/02 a se žádostí o zastavení či prodloužení běhu lhůty k odstranění vad návrhu vedeného pod sp. zn. II. ÚS 473/02. Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda jsou splněny podmínky pro ni stanovené v ust. § 35, § 42 a § 43 zákona č. 182 /1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Návrh je nepřípustný. Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem [§ 35 odst. 1 zákona]. Soudce zpravodaj připraví věc k projednání věci samé, neshledá-li důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 [§ 42 odst. 1 zákona]. Mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona]. Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné [§ 43 odst. 3 zákona.] Ústavní soud již dříve potvrdil výklad ustanovení § 43 odst. 3 zákona tak, že ústavní stížnost napadající odmítavé usnesení Ústavního soudu je nepřípustná [srov. věc vedenou pod sp. zn. II. ÚS 148/ 96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usnesení č.

16. Praha, 1996]. Na tomto výkladu se nic nemění. Všechny v záhlaví citované věci Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnosti usnesením odmítl s poučením, že odvolání proti usnesení Ústavního soudu není přípustné. Přesto stěžovatel opakovaně napadá odmítavá usnesení Ústavního soudu. Návrh (stejně jako všechny předchozí) navíc trpí vadou spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele [§ 30 odst. 1 zákona]. Protože však obsahem a účelem projednávané ústavní stížnosti je právě a jen odvolání proti usnesení Ústavního soudu, které je nepřípustné, bylo nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu. Projednání ústavní stížnosti výhradně napadající odmítavá usnesení Ústavního soudu brání od samého počátku nepřekonatelná procesní překážka. S ohledem na výše uvedené byl návrh jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnut.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona]. Vojtěch Cepl soudce zpravodaj