II.ÚS 331/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 94/2025-1501 ze dne 3. 11. 2025, a ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 94/2025-1501 ze dne 3. 11. 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilé N. B., zastoupené opatrovníkem statutárním městem X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 94/2025-1501 ze dne 3. 11. 2025 v části, ve které nebylo rozhodnuto o výživném pro nezletilou vedlejší účastnici za období od 1. 11. 2024 do právní moci tohoto rozsudku, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 94/2025-1501 ze dne 3. 11. 2025 se proto ruší v části, ve které nebylo rozhodnuto o výživném pro nezletilou vedlejší účastnici za období od 1. 11. 2024 do právní moci tohoto rozsudku, a ve výrocích o nákladech řízení závislých na této části rozhodnutí.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost stěžovatelky odmítá.

IV. Ústavní stížnost stěžovatele se odmítá.

Odůvodnění

I. Shrnutí skutkových a procesních okolností

1. Obě ústavní stížnosti směřují proti stejnému rozhodnutí (byť z jiných důvodů), týkají se poměrů stejné nezletilé vedlejší účastnice, a proto Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 331/26, III. ÚS 396/26 řízení o nich spojil ke společnému řízení.

2. Stěžovatelé jsou rodiče nezletilé vedlejší účastnice. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ("okresní soud") č. j. 99 P 238/2017-212 ze dne 21. 6. 2018 byla schválena dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá svěřena do rovnoměrné střídavé péče rodičů. Současně se stěžovatelka zavázala přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně a stěžovatel částkou 5 000 Kč.

3. Stěžovatelé od té doby podali více návrhů týkajících se poměrů nezletilé. Ústavní soud rekapituluje pouze ty skutkové a procesní okolnosti, které jsou významné pro posouzení projednávaných ústavních stížností.

4. Návrhem ze dne 9. 12. 2021 se stěžovatelka domáhala změny výchovného prostředí tak, aby nezletilá byla svěřena do její výlučné péče. Stěžovatel následně návrhem ze dne 15. 2. 2022 mimo jiné navrhl, aby nezletilá byla svěřena do jeho výlučné péče.

5. V průběhu řízení bylo k návrhu stěžovatelky usnesením okresního soudu č. j. 99 P 238/2017-630 ze dne 15. 12. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ("krajský soud") č. j. 56 Co 14/2022-651 ze dne 20. 1. 2022 nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá předána do péče stěžovatelky a stěžovateli byla uložena povinnost platit na nezletilou výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Usnesením okresního soudu č. j. 99 P 238/2017-1250 ze dne 24. 10. 2024 ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 61 Co 261/2024-1297 ze dne 2. 12. 2024 bylo předběžné opatření mimo jiné zrušeno.

6. Rozsudkem č. j. 99 P 238/2017-1325 ze dne 9. 12. 2024 okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovného prostředí nezletilé (výrok I), uložil stěžovateli povinnost hradit na výživu nezletilé částku 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 2. 2022 do 30. 4. 2024 a s účinností od 1. 5. 2024 do 31. 10. 2024 ve výši 5 000 Kč měsíčně (výrok II), uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2022 do 31. 10. 2024 ve výši 110 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI).

7. Okresní soud neshledal důvody pro změnu péče o nezletilou. Své rozhodnutí založil zejména na výsledcích znaleckého dokazování, podle něhož má nezletilá svého otce ráda, její přímé výpovědi jsou však ovlivněny působením stěžovatelky. Okresní soud zohlednil rovněž to, že výchova ze strany stěžovatele je náročnější a důslednější, zatímco nezletilá je na stěžovatelku zvýšeně emočně fixována.

8. Doplňujícím rozsudkem č. j. 99 P 238/2017-1396 ze dne 26. 5. 2025 okresní soud doplnil rozsudek ze dne 9. 12. 2024 o výrok VII tak, že zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilé, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezitím okresní soud usnesením č. j. 99 P 238/2017-1377 ze dne 9. 4. 2025 uložil stěžovatelce za porušení povinnosti předat dne 8. 11. 2024 nezletilou do péče stěžovatele pokutu ve výši 1 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

9. K odvolání stěžovatelů i opatrovníka krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudky okresního soudu ze dne 9. 12. 2024 a 26. 5. 2025 ve výrocích I a VII o péči tak, že střídavá péče s účinností od právní moci tohoto rozhodnutí bude probíhat tak, že v každém sudém týdnu bude nezletilá v péči stěžovatele od pátku 17 hodin do soboty 19 hodin a po zbývající dobu bude v péči stěžovatelky; současně krajský soud rozhodl, že stěžovatelka bude s účinností od právní moci rozsudku platit na nezletilou výživné ve výši 1 000 Kč měsíčně a stěžovatel ve výši 9 000 Kč měsíčně (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III týkajících se výživného a nedoplatku za období do 31. 10. 2024 potvrdil (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V), tím změnil rozsudek okresního soudu ze dne 21. 6. 2018 ve výroku II (výrok VI), potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 9. 4. 2025 o uložení pokuty stěžovatelce (výrok VII) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení o výkon rozhodnutí (výrok VIII).

10. Při určení rozsahu péče krajský soud vyšel zejména z přání nezletilé, která je podle něj vzhledem ke svému věku blížícímu se dospělosti schopna formulovat vlastní názor. Současně přihlédl k jejím specifickým potřebám plynoucím ze zdravotního stavu, zejména k potřebě empatického výchovného působení. Vyložil, že nezletilá kontakt se stěžovatelem neodmítá, v současnosti však nelze "zlomit" její odpor k rovnoměrné střídavé péči či výlučné péči stěžovatele. Kontakt se stěžovatelem navíc přichází v úvahu především o víkendu, neboť vzhledem k nástupu nezletilé na střední školu, kam denně dojíždí z bydliště stěžovatelky, by dojíždění z bydliště stěžovatele její časovou zátěž dále prodloužilo. II. Argumentace stěžovatelů II.

1. Ústavní stížnost stěžovatele 11. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

12. Stěžovatel namítá, že krajský soud při posouzení nejlepšího zájmu nezletilé nehodnotil provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech a rozhodnutí založil pouze na přání nezletilé. Podle stěžovatele krajský soud nevysvětlil, co konkrétně považoval za nejlepší zájem dítěte, z jakých kritérií vycházel ani jak poměřoval jednotlivé relevantní okolnosti. Současně se podle něj náležitě nevypořádal se závěry znaleckého posudku, podle nichž byla nezletilá dlouhodobě ovlivňována stěžovatelkou.

13. Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal se závěry znaleckého dokazování - to za situace, kdy manipulace nezletilé ze strany matky byla označena za emoční týrání a její jednání za deformující normální vývoj nezletilé. Nevypořádal se ani s názorem nezletilé v kontextu závěrů znalkyně, podle nichž jsou její přání ovlivněna indoktrinací ze strany stěžovatelky. Krajský soud podle stěžovatele blíže nehodnotil schopnost nezletilé formulovat vlastní názor a vnímat důsledky rozhodnutí, a to ve vztahu k její psychiatrické diagnóze, závěrům znalkyně ani studijním výsledkům.

14. Stěžovatel zdůrazňuje, že hodnocení zájmů nezletilého sice obecně přísluší opatrovnickému soudu, ten však musí korigovat případné představy dítěte o tom, co je pro něj vhodné, a přihlížet k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci i dalším okolnostem, včetně rodinného zázemí a prostředí. Krajský soud podle něj na tyto požadavky rezignoval, v důsledku čehož jej vyloučil z péče o nezletilou. II.

2. Ústavní stížnost stěžovatelky 15. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku (v nespecifikovaném rozsahu). Tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 3 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

16. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu je neúplné a nepřezkoumatelné, neboť nerozhodl o výživném za období od 1. 11. 2024 do právní moci svého rozhodnutí. Uvádí, že mezi rodiči bylo nesporné, že v uvedeném období neprobíhala žádná péče ani styk stěžovatele s nezletilou, která byla fakticky výlučně v její péči, přičemž stěžovatel hradil pouze výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Stěžovatelka tak podle svého tvrzení nejen sama pečovala o nezletilou, ale nesla převážnou část vyživovací povinnosti, mimo jiné v souvislosti s ukončením základní školy a nástupem na střední školu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom podle stěžovatelky není patrné, proč o tomto období nebylo rozhodnuto. III. Vyjádření k ústavním stížnostem a následné repliky III.

1. Vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele 17. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že při svém rozhodování respektoval vyslovené přání nezletilé, rozhodnutí však nepostavil pouze na něm. Vzal v úvahu její zdravotní stav, zjištěnou smíšenou poruchu chování a emocí s disharmonickým osobnostním vývojem, akcentovanými histrionskými rysy a autistickými prvky, jakož i stanovisko opatrovníka, podle něhož psychický stav nezletilé vylučuje symetrickou střídavou péči a vyžaduje jednotné zázemí, klid a pocit bezpečí. Zdůraznil, že i pokud by byl přijat závěr o ovlivňování nezletilé stěžovatelkou, požadovaný klid v současné době cítí nezletilá právě u ní. Krajský soud dále uvedl, že zohlednil okolnosti související se vzděláváním nezletilé, její studijní plány i každodenní dojíždění do školy v Y. Za významný považoval posun v postoji nezletilé, která připustila krátkodobé pobyty u stěžovatele včetně přespání, a právě tento posun promítl do stanovení omezené střídavé péče. Takové uspořádání podle krajského soudu může vést k nápravě vztahů v rodině a k pozitivnějšímu vnímání otcovského působení nezletilou.

18. Opatrovník odkázal na svá předchozí stanoviska a zprávy předložené v řízení před okresním i krajským soudem. Uvedl, že stanovisko nezletilé je dlouhodobě konzistentní, neměnné a bylo vyjadřováno srozumitelně a opakovaně. S ohledem na její věk a rozumovou vyspělost je podle něj zřejmé, že je schopna formulovat vlastní názor a chápat důsledky svých přání. Opatrovník považuje rozhodnutí krajského soudu za odpovídající zájmu nezletilé, neboť reflektuje její autenticky projevené přání i celkovou rodinnou situaci. Současně informoval, že vztahy v rodině zůstávají dlouhodobě narušené a styk nezletilé se stěžovatelem dosud neprobíhá; návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí byl usnesením okresního soudu ze dne 18. 2. 2026 zamítnut.

19. Stěžovatelka ve vyjádření uvedla, že nezletilé bude brzy 16 let, je dostatečně vyspělá a po celou dobu řízení konzistentně vyjadřuje přání nebýt v péči stěžovatele ani ve střídavé péči. Podle stěžovatelky je příčinou narušeného vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou jeho výchovný přístup, nedostatek empatie a prostředí, v němž se nezletilá cítila izolovaná a nechtěná. Stěžovatelka zdůrazňuje, že stěžovatel po vydání rozhodnutí krajského soudu nerealizoval ani stanovený styk s nezletilou. Poukázala také na to, že se nezletilá v době, kdy pobývala převážně u ní, psychicky zklidnila, zlepšila školní výsledky, úspěšně nastoupila na střední školu podle svého výběru a nadále pravidelně dochází do psychiatrické péče. Závěry znaleckého posudku považuje stěžovatelka za neobjektivní a jednostranně nakloněné stěžovateli. Podle stěžovatelky se stěžovatel soustředí především na školní výsledky, avšak nedokáže adekvátně reagovat na diagnózu ADHD a úzkostné poruchy nezletilé. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

20. Stěžovatel ve své replice setrval na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, jejíž nosné důvody zrekapituloval. Zdůraznil, že krajský soud nehodnotil psychický stav nezletilé v jeho souvislostech, zejména ve vztahu k závěrům znalkyně o manipulaci ze strany stěžovatelky a že pokud by nezletilá nebyla poškozována stěžovatelkou, dosahovala by lepších výsledků a měla více možností, jak se v životě uplatnit. Stěžovatel opakovaně upozorňuje na nečinnost opatrovníka, který v průběhu řízení nečinil žádné kroky, které by vedly k aktivní ochraně zájmů nezletilé. Odmítl tvrzení o svém nevhodném výchovném přístupu a uvedl, že se vždy zajímal o celkový rozvoj nezletilé, její vzdělání, volnočasové aktivity i zdravotní stav. Tvrdí, že k nejvýraznějšímu zhoršení psychického stavu, školního prospěchu a docházky nezletilé došlo v době, kdy byla pouze v péči stěžovatelky, a za problematické označil její výchovné působení, které podle něj vedlo k poškození vztahu nezletilé ke stěžovateli. Zdůraznil, že se opakovaně snažil kontakt s nezletilou realizovat. III.

2. Vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky 21. Krajský soud rovněž k ústavní stížnosti stěžovatelky odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i na obsah spisu. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a poukazuje na jednotlivé výroky svého rozsudku i na předcházející rozhodnutí okresního soudu, která se týkala výživného.

22. Opatrovník sdělil, že z pohledu ochrany nejlepšího zájmu dítěte je žádoucí, aby rozhodnutí soudu poskytovalo jasné a srozumitelné vymezení vyživovací povinnosti za celé rozhodné období. Absence vypořádání otázky výživného za období od 1. 11. 2024 do právní moci rozsudku krajského soudu podle něj může vést k právní nejistotě mezi rodiči i k nedostatečnému zajištění potřeb nezletilé. Opatrovník proto považuje za vhodné, aby byla věc náležitě posouzena tak, aby bylo zřejmé, jaká byla vyživovací povinnost rodičů vůči nezletilé i za uvedené období.

23. Stěžovatel uvedl, že stěžovatelka napadá celý rozsudek krajského soudu, aniž by odůvodnila, proč brojí proti všem jeho výrokům. Ve vztahu k výživnému tvrdí, že krajský soud vycházel z příjmových a majetkových poměrů obou rodičů, provedl řádné dokazování a rozhodl správně. Krajský soud podle stěžovatele nebyl povinen samostatným výrokem rozhodovat o dlužném výživném, pokud takový nárok nevznikl. Tvrdí, že stěžovatelka dlouhodobě narušuje vztah mezi ním a nezletilou, brání jeho péči a jedná v rozporu s povinností podporovat vztah dítěte k druhému rodiči. Stěžovatel by osobně předával dárky nezletilé, pokud by mohl realizovat péči a kontakt s ní. Dále namítá, že stěžovatelka bez jeho vědomí pobírala na nezletilou příspěvek na péči z důvodu jejího zařazení do II. stupně závislosti, přičemž po ukončení vyplácení příspěvku nezletilá nastoupila na internát. Stěžovatel dovozuje, že stěžovatelka sleduje především majetkový prospěch, a navrhuje proto, aby Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl.

24. Stěžovatelka své vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele považovala rovněž za repliku k vyjádření stěžovatele k její ústavní stížnosti, a proto není třeba její vyjádření znovu rekapitulovat (viz bod 19 výše).

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

25. Ústavní stížnosti byly oprávněnými osobami podány včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokáty (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný. Ústavní stížnosti nejsou nepřípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

26. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, zatímco ústavní stížnost stěžovatelky je zčásti důvodná.

27. Ústavní soud předesílá, že v rodinněprávních záležitostech zastává zdrženlivý postoj. Není jeho úlohou rozhodovat, jaký má být rozsah péče rodičů o dítě, jak vysoké má být výživné či jak mají být hodnoceny provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Bere v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje pouze při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 či sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010).

28. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2598/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 11). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3241/19 ze dne 14. 1. 2020, bod 17; či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015, bod 19).

29. Nejprve se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatele směřující proti rozsahu péče o nezletilou. Teprve poté posoudil ústavní stížnost stěžovatelky týkající se navazující otázky ohledně výživného. V.

1. K ústavní stížnosti stěžovatele 30. Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. V. 1. a) Obecná východiska 31. Ústředním pojmem pro rozhodování ve věcech péče o nezletilé je nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o flexibilní koncept, který musí být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, s přihlédnutím k jeho osobním poměrům, potřebám a specifickým okolnostem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. 7. 2020).

32. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026 shrnul, že dosavadní judikaturu ke střídavé péči nelze vykládat jako požadavek na zcela rovnoměrné rozložení péče mezi rodiče. Střídavá péče může být i asymetrická a žádné ústavní pravidlo nestanoví, že každý z rodičů musí mít dítě v péči po zcela shodnou dobu. Rozhodující je nejlepší zájem dítěte v konkrétních poměrech věci. Ústavní soud současně připomněl, že s účinností od 1. 1. 2026 zákonodárce opustil dosavadní rozlišování mezi péčí jednoho rodiče, střídavou péčí a společnou péčí. Podle nové úpravy má soud určit rozsah péče každého z rodičů s uvážením zájmu dítěte. Smyslem této změny je, aby se soudy soustředily na reálné rozdělení péče, nikoli na formální označení zvoleného modelu. Rovnocennost péče obou rodičů přitom nelze zaměňovat s její rovnoměrností.

33. Významným kritériem při hledání nejlepšího zájmu dítěte je jeho názor. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že přání dítěte nemůže být jediným faktorem pro rozhodnutí soudu a nelze je bez dalšího mechanicky převzít. Současně však platí, že čím starší dítě je, tím větší má zpravidla jeho názor váhu. Názor dítěte, které se věkem blíží dospělosti, nelze v řízení týkajícím se jeho života pominout a musí mu být dána patřičná váha. Výsledkem soudního řízení by neměla být zpráva, že názor mladého člověka na uspořádání jeho vlastního života nemá pro orgány veřejné moci význam (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022, body 62 a 63). To platí tím spíše u adolescentů, kteří jsou již schopni jasně formulovat své osobní preference a životní potřeby. Nutit takového nezletilého k intenzivnímu soužití s jedním z rodičů pouze prostřednictvím soudního rozhodnutí může být nejen kontraproduktivní, ale v krajním případě i prakticky nevykonatelné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015). V. 1. b) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc 34. Ústavní soud si je vědom, že změna dosavadní symetrické střídavé péče na péči stěžovatele v celkovém trvání 26 hodin jednou za dva týdny představuje významný zásah do rodičovských práv stěžovatele. Takto vymezený rozsah péče se fakticky blíží spíše styku než střídavé péči v jejím obvyklém významu. Formální označení však není s ohledem na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2026 rozhodující. Podstatné je, zda krajský soud stanovil skutečný rozsah péče na základě ústavně přijatelných důvodů vztahujících se k nejlepšímu zájmu nezletilé. Takové důvody krajský soud podle Ústavního soudu uvedl.

35. Stěžovatel namítá, že krajský soud založil rozhodnutí pouze na přání nezletilé a nevypořádal se se znaleckým posudkem, podle něhož byla nezletilá dlouhodobě ovlivňována stěžovatelkou. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že krajský soud přání nezletilé nepřevzal mechanicky a své rozhodnutí nezaložil jen na něm.

36. Krajský soud nezletilou sám vyslechl a z jejího výslechu zjistil, že si přeje být převážně v péči stěžovatelky, stěžovatele však zcela neodmítá a připouští krátkodobé pobyty u něj, včetně přespání. Krajský soud přitom zohlednil, že nezletilé bylo v době jeho rozhodování patnáct let, tedy se svým věkem blížila dospělosti, a že její stanovisko k výchovnému uspořádání bylo dlouhodobě konzistentní. Za těchto okolností mohl jejímu názoru přiznat významnou váhu.

37. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že přání nezletilé není jejím autentickým názorem, nýbrž důsledkem ovlivňování stěžovatelkou. Nepominul závěry znaleckého posudku, včetně zjištění o rozdílných výchovných stylech rodičů, zvýšené emoční fixaci nezletilé na stěžovatelku a vlivu stěžovatelky na nezletilou. Současně však přihlédl k tomu, že od posledního znaleckého vyšetření uplynula delší doba, střídavá péče se po značnou část řízení fakticky nerealizovala a sama znalkyně považovala za potřebné postupovat navykacím režimem podle reakcí nezletilé. Krajský soud tedy znalecký posudek neodmítl ani nepřehlédl, ale hodnotil jej v kontextu aktuální situace nezletilé.

38. Přání nezletilé navíc nebylo jediným důvodem napadeného rozhodnutí. Krajský soud přihlédl také k jejímu zdravotnímu stavu, zejména smíšené poruše chování a emocí, disharmonickému osobnostnímu vývoji, akcentovaným histrionským rysům a autistickým prvkům, vyžadujícím klidné, stabilní a empatické výchovné působení. Vzal v úvahu stanovisko opatrovníka, podle něhož psychický stav nezletilé vylučuje symetrickou střídavou péči a vyžaduje jednotné zázemí, klid a pocit bezpečí. Zohlednil rovněž praktické okolnosti spojené se školní docházkou nezletilé, konkrétně to, že na střední školu denně dojíždí z bydliště stěžovatelky a dojíždění z bydliště stěžovatele by tuto zátěž dále prodloužilo.

39. Za těchto okolností nelze závěr krajského soudu považovat za svévolný. Krajský soud rozhodoval na základě aktuální životní situace nezletilé, jejího věku, zdravotního stavu, školního režimu, stanoviska opatrovníka, znaleckých závěrů i jejího vlastního názoru. Ústavní soud proto nemůže jeho úvahu nahradit vlastním posouzením jen proto, že by bylo možné uvažovat i o jiném rozsahu péče.

40. Ústavní soud dodává, že soudem stanovený rozsah péče nebrání tomu, aby se nezletilá se stěžovatelem stýkala častěji, bude-li si to přát a bude-li to odpovídat jejím aktuálním možnostem. Je především na rodičích, aby k tomu vytvořili adekvátní podmínky. Stěžovatelka je povinna vztah nezletilé k otci podporovat a nebránit jeho přirozenému rozvoji. Stěžovatel by měl naopak respektovat věk, psychickou zranitelnost a aktuální možnosti nezletilé a usilovat o obnovu vztahu způsobem, který ji nebude vystavovat dalšímu tlaku.

41. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud při stanovení rozsahu péče stěžovatele o nezletilou nevybočil z ústavních mezí a neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. V.

2. K ústavní stížnosti stěžovatelky 42. Ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná v části týkající se výživného za období od 1. 11. 2024 do právní moci rozsudku krajského soudu.

43. Stěžovatelka formálně napadla rozsudek krajského soudu jako celek, tedy i výroky týkající se péče, běžného výživného, nákladů řízení a potvrzení pokuty uložené za nepředání nezletilé. Ve vztahu k těmto výrokům však neuvedla žádnou samostatnou ústavněprávní argumentaci, a proto je její ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se věcně zabýval pouze námitkou, podle níž krajský soud pominul otázku případného nedoplatku na výživném za období od 1. 11. 2024 do právní moci svého rozsudku. V. 2. a) Obecná východiska 44. Výživné je osobním nárokem dítěte. Při určení jeho výše soud vychází z odůvodněných potřeb dítěte a jeho majetkových poměrů, jakož i ze schopností, možností a majetkových poměrů rodiče. Přihlíží také k tomu, zda a v jaké míře rodič o dítě osobně pečuje. Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů (§ 913 a § 915 občanského zákoníku; srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 1. 2016, body 8 až 10; či sp. zn. III. ÚS 1895/25 ze dne 22. 1. 2026, body 18 a 19).

45. Rozhodování o výživném pro nezletilé dítě je věcí volné úvahy soudu, tato úvaha však musí být přezkoumatelná. Soud nemusí podrobně reagovat na každý jednotlivý dílčí údaj o majetkové situaci rodičů, musí však jasně vymezit rámec, v němž se jeho úvaha pohybovala, a vysvětlit, proč dospěl právě k určené výši výživného, případně proč za určité období k jeho změně nepřistoupil. Není-li taková úvaha z rozhodnutí seznatelná, je tím dotčeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 24. 1. 2024, bod 18; či sp. zn. III. ÚS 1895/25, body 20, 25 až 27).

46. Ustanovení § 922 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož lze výživné pro děti přiznat i za dobu nejdéle tří let zpětně, je třeba vykládat s ohledem na čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Smyslem možnosti zpětného přiznání či zvýšení výživného je ochrana dítěte závislého na výživě jiných osob. Nepřiznání výživného za minulé období navzdory změně poměrů a bez odpovídajícího odůvodnění může představovat postup jdoucí k tíži dítěte a výklad, který není ústavně konformní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 871/24 ze dne 25. 9. 2024, body 41, 46 až 50 a 52; sp. zn. I. ÚS 1760/24 ze dne 25. 9. 2024, body 28, 31 a 32; či sp. zn. III. ÚS 1895/25, bod 22).

47. Z judikatury Ústavního soudu však neplyne, že výživné musí být zpětně přiznáno nebo zvýšeno v každém případě. Prostor pro výjimečné nepřiznání výživného za minulé období zůstává zachován, musí však být založen na individuálních okolnostech věci a řádně odůvodněn. Soud musí posoudit nejen potřeby dítěte a skutečný rozsah péče, ale také tehdejší schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče, jeho případná plnění nad rámec výživného a možné dopady do jeho majetkové sféry (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 24. 1. 2024, body 40 až 45, sp. zn. I. ÚS 871/24, bod 48, sp. zn. I. ÚS 1760/24, body 31 a 32; či sp. zn. III. ÚS 1895/25, body 22 a 27).

48. V řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte, které je řízením ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 zákona o zvláštních řízeních soudních, se uplatní vyšetřovací zásada. Soud je proto povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a není omezen jen na skutečnosti tvrzené účastníky. V řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, může soud překročit návrhy účastníků a odvolací soud není vázán mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§ 20, § 26 a § 28 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních; srov. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16, bod 9; nález sp. zn. I. ÚS 871/24, bod 28; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2294/25 ze dne 3. 9. 2025, bod 7). Nepřesné vyčíslení případného nedoplatku či jeho výslovné neuplatnění jedním z rodičů proto samo o sobě nezbavuje soud povinnosti posoudit, zda poměry nezletilého dítěte neodůvodňují jinou výši výživného. V. 2. b) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc 49. V projednávané věci okresní soud upravil vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilé zpětně za období od 1. 2. 2022 do 31. 10. 2024 a uložil stěžovateli povinnost k zaplacení nedoplatku za toto období. Vycházel přitom z toho, že nezletilá byla na základě předběžného opatření v péči stěžovatelky, styk se stěžovatelem téměř neprobíhal a výživné bylo v tomto období stanoveno jen v nezbytné míře. Krajský soud tyto výroky potvrdil a výslovně uvedl, že potřeby nezletilé v době předběžné úpravy přesahovaly výživné stanovené v nezbytné míře a že je fakticky dotovala stěžovatelka.

50. Krajský soud současně změnil rozsah péče stěžovatele o nezletilou a v návaznosti na tuto změnu nově upravil výživné do budoucna. Neodůvodnil však, zda se změněné poměry měly promítnout také do navazujícího období od 1. 11. 2024 do právní moci svého rozsudku. Jestliže považoval skutečný rozsah péče a faktické poměry za významné pro novou úpravu péče a výživného, měl vysvětlit, zda se tytéž okolnosti promítly i do období bezprostředně předcházejícího právní moci svého rozhodnutí.

51. Stěžovatelka navíc na tuto otázku v odvolacím řízení upozornila, když uvedla, že po celou dobu, kdy je nezletilá v její péči, stěžovatel nepřispěl navíc ničím než stanoveným výživným, byť dobrovolně navýšeným, a že při změně rozsahu péče bude třeba rozhodnout také o změně výživného, včetně případného nedoplatku (viz její odvolání na č. l. 1372). Nebylo rozhodné, že výživné za toto období a případný nedoplatek přesně nevyčíslila. V řízení o výživném nezletilého dítěte nebyl krajský soud vázán jejím návrhem a vyčíslením. Bylo na něm, aby z úřední povinnosti posoudil, zda vzhledem ke skutečnému rozsahu péče, poměrům rodičů, potřebám nezletilé a plněním poskytnutým stěžovatelem vznikl za toto období nedoplatek na výživném, případně aby přezkoumatelně vysvětlil, proč nevznikl.

52. Výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně vycházelo z původního uspořádání schváleného v roce 2018, tedy ze střídavé péče rodičů v týdenních intervalech. Tato péče se však podle zjištění obecných soudů dlouhodobě nerealizovala. Právě z tohoto důvodu okresní soud zpětně upravil výživné za období do 31. 10. 2024. Pokud se skutkový stav po tomto datu podstatně nezměnil, bylo povinností krajského soudu vysvětlit, proč od 1. 11. 2024 další úpravu výživného nepovažuje za potřebnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není patrné, zda měl za to, že pro toto období zůstává odpovídající původní výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně, zda vycházel z toho, že žádný nedoplatek nevznikl, nebo zda toto období zcela opomenul.

53. Ústavní soud nepředjímá, zda měl krajský soud za uvedené období určit vyšší výživné ani v jaké výši měl případný nedoplatek vzniknout. V dalším řízení bude muset zohlednit skutečný rozsah osobní péče rodičů, potřeby nezletilé, zejména v souvislosti s ukončením základní školy a nástupem na střední školu, platby stěžovatele, případná plnění nad rámec výživného i jeho tehdejší schopnosti, možnosti a majetkové poměry. Je možné, že po zohlednění všech relevantních okolností dospěje krajský soud k závěru, že výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně bylo i pro toto období přiměřené. Takový závěr však musí být výsledkem srozumitelné a přezkoumatelné úvahy.

54. Krajský soud proto porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že při změně péče a nové úpravě výživného nerozhodl o výživném pro nezletilou za období od 1. 11. 2024 do právní moci svého rozsudku, ačkoli se měl zabývat tím, zda za toto období nebyly dány důvody pro odlišnou výši výživného. Jeho rozhodnutí je tak v této části zatíženo kvalifikovanou vadou odůvodnění.

VI. Závěr

55. Protože rozsudkem krajského soudu v části, ve které nebylo rozhodnuto o výživném pro nezletilou za období od 1. 11. 2024 do právní moci tohoto rozsudku, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky v této části vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

56. Ústavní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil v části, ve které nebylo rozhodnuto o výživném pro nezletilou za období od 1. 11. 2024 do právní moci rozsudku krajského soudu, a ve výrocích o nákladech řízení závislých na této části rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

57. Tímto kasačním zásahem nejsou dotčeny závěry krajského soudu o rozsahu péče rodičů, o běžném výživném od právní moci jeho rozsudku, o potvrzeném nedoplatku na výživném za období do 31. 10. 2024 ani o potvrzení pokuty uložené stěžovatelce za nepředání nezletilé. Úkolem krajského soudu bude pouze posoudit, zda mělo být za období od 1. 11. 2024 do právní moci jeho rozsudku rozhodnuto o jiné výši výživného, případně o nedoplatku na výživném.

58. Takto vymezený rozsah kasačního zásahu odpovídá judikatuře Ústavního soudu týkající se zpětného stanovení či zvýšení výživného. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. III. ÚS 1895/25, sp. zn. I. ÚS 871/24 či sp. zn. I. ÚS 1760/24 rušil rozhodnutí obecných soudů pouze v rozsahu, v němž se řádně nevypořádaly s otázkou výživného za minulé období a případného nedoplatku. Ani v projednávané věci proto nebylo namístě zasahovat do těch částí napadeného rozsudku, které samy o sobě ústavněprávní vadou netrpí a které nadále upravují poměry nezletilé do budoucna.

59. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

60. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

61. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu