II.ÚS 3317/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 88 T 96/2023-372 ze dne 31. 1. 2024, a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 55/2024-523 ze dne 28. 8. 2024, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl v řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí, poškozeným. Napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl podle § 154 odst. 1 trestního řádu za použití § 155 odst. 4 trestního řádu o tom, že odsouzený je povinen nahradit poškozenému stěžovateli náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení, vzniklých vypracováním odborného vyjádření MUDr. Olgou Škodovou a přibráním zmocněnce Mgr. Lukáše Wimětala, v celkové výši 42 000 Kč. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel (poškozený) i vedlejší účastník (odsouzený) stížnost.

3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení městského soudu podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu. Nově rozhodl tak, že podle § 154 odst. 1 trestního řádu a § 155 odst. 4 trestního řádu uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli (poškozenému) náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, v celkové výši 21 570 Kč, přičemž ve zbytku požadovaných nákladů (do celkové částky 50 610 Kč, tedy v částce 29 040 Kč) návrh poškozeného zamítl.

4. Stěžovatel uvádí, že jeho zmocněnec účtoval na zastoupení stěžovatele částku 50 610 Kč. Při výpočtu výše nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy z přisouzené částky 169 079,07 Kč. Administrativním pochybením nebylo zmocněncem poškozeného přiloženo rozhodnutí o registraci plátce DPH. Městský soud v Brně v návaznosti na stěžovatelem podané vyčíslení nákladů vydal napadené usnesení, kterým stěžovateli přiznal náhradu nákladů k účelnému uplatnění nároku ve výši pouze 42 000 Kč s konstatováním, že soud vycházel z toho, že zmocněnec plátcem této daně není. Krajský soud pak napadené rozhodnutí odůvodnil použitím § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu s tím, že se odměna újmy vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč. Stěžovatel má za to, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces. V řízení byl rozsah zranění způsobený trestným činem přesně popsán v lékařské zprávě a ve znaleckém posudku, z níž vycházelo odborné vyjádření stanovující výši bolestného v souladu s metodikou Nejvyššího soudu. Již tedy před samotným hlavním líčením byla vyčíslena výše nemajetkové újmy, která, po korektuře odvolacím soudem, byla pravomocně přiznána v plném rozsahu. Předmětem adhezního řízení tak nemohl být spor o rozsahu nemajetkové újmy, ani o její výši, která byla konkrétně určena poškozeným (stěžovatelem).

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Usnesení městského soudu, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, bylo zrušeno napadeným usnesením krajského soudu. V této části představuje ústavní stížnost návrh, o kterém Ústavní soud není příslušný rozhodnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť není povolán k tomu rušit rozhodnutí, která již byla zrušena.

6. Část ústavní stížnosti, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, pak představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Posuzovaná část ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o odměně zmocněnce poškozeného. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud tak přistupuje k rozhodování o nákladech řízení nanejvýš zdrženlivě, neboť spory o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahují ústavněprávní intenzity. Ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, případně že bylo zasaženo i jiné základní právo (z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2087/24 ze dne 4. 9. 2024, bod 14, a v něm odkazovaná judikatura). Tento svůj postoj Ústavní soud navíc potvrdil i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), podle něhož jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.

7. V řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je proto Ústavní soud maximálně zdrženlivý. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 či nález sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020). V tomto směru však rozhodnutí krajského soudu při přezkumu obstojí, neboť krajský soud v posuzované věci aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu řádně a dostatečně vysvětlil. V odst. 9 napadeného usnesení popsal, které úkony právní služby zmocněnce považoval za účelně vynaložené, v odst. 10 shrnul, jak stanovil výši odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby a v odst. 11 vypočítal celkovou výši odměny a náhrad hotových výdajů zmocněnce stěžovatele. Ústavní soud v postupu krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení neshledal, přičemž ani ve věci neshledal takové (mimořádné) okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou. Nadto jde v případě stěžovatelem požadované a soudem nepřiznané náhrady o částku bagatelní, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevysvětlil, proč by pro něj mělo být její přiznání významné (blíže k okolnostem, které umožňují přezkum ústavní stížnosti, třebaže je předmětem sporu částka v bagatelní výši, viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2608/24 z 13. 11. 2024, bod 9).

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že v případě ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto část ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Část ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu