II.ÚS 3318/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Ressela, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem Vítězná 770/7, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. září 2024 č. j. 35 Co 87/2024-249 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. prosince 2023 č. j. 16 C 264/2021-200 a návrhu s ní spojeném na zrušení § 74 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11, 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 74 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon").

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit obchodní korporaci GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem (dále jen "žalobkyně") částku 18 713,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 18 713,46 Kč ode dne 29. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 23 300,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 23 300,33 Kč ode dne 29. 5. 2020 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 5 537,52 Kč (výrok III).

4. K odvolání obou účastníků rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrzuje (výrok I). Odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku okresního soudu se odmítá (výrok II). Rozsudek okresního soudu se ve výroku III o nákladech řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 2 473,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III). Stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 152,53 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok IV).

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že "z procesní opatrnosti ve věci podal k dnešnímu dni též dovolání, a to vzhledem k pochybnostem o správnosti poučení krajského soudu." Skutečnost o podaném dovolání stěžovatele, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).

6. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).

8. Nebude-li stěžovatel v předmětném dovolacím řízení úspěšný, nic mu pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

10. Spolu s ústavní stížností byl podán akcesorický návrh na zrušení § 74 odst. 1 písm. e) bodu 1 energetického zákona. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

11. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2024 Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj