II.ÚS 3330/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 209/2024-81 ze dne 10. 9. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovateli byl v původním řízení před soudem prvního stupně vedeným pod sp. zn. 16 C 200/2020 doručen platební rozkaz, proti kterému podal odpor. Následně se na základě kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu v dané lhůtě vyjádřil k věci samé. Toto vyjádření nicméně nebylo založeno do spisu, a proto byl obvodním soudem vydán rozsudek pro uznání. K odvolání stěžovatele odvolací soud změnil rozhodnutí tak, že se rozsudek pro uznání nevydává z důvodu nesplnění podmínek pro vydání tohoto typu rozhodnutí.

2. Stěžovatel se následně žalobou u obecných soudů domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 28 414,40 Kč jako náhrady škody vzniklé v důsledku pochybení soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 200/20. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu a ani tento soud náhradu škody stěžovateli nepřiznal.

3. Proti uvedenému rozhodnutí městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo zaručené čl. 11 Listiny. Stěžovatel namítá, že vynaložené náklady na odvolací řízení by, v případě založení jeho vyjádření do spisu a následného nevydání rozsudku pro uznání, nemusel vůbec hradit. Tím mělo dojít ke snížení jeho majetku. Podle stěžovatele byly podmínky pro náhradu škody splněny. Pokud městský soud v řízení o náhradě škody za uvedené pochybení náhradu nepřiznal, schvaluje předešlé nesprávné postupy soudu a "své rozhodnutí zatížil protiústavností". V ústavní stížnosti sice připouští, že požadovaná částka (28 414,40 Kč) je bagatelní, nicméně Ústavní soud by měl věc přesto přezkoumat. K tomu uvádí, že je starobním důchodcem s podprůměrným důchodem a určitou část důchodu vynakládá na léčbu.

4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V nyní posuzované věci, jak ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám připouští, je požadovaná částka svou výší bagatelní (28 414,40 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011).

6. Jde-li o kvantitativní stránku, stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že podmínky této výjimky splňuje, nicméně Ústavní soud se s tímto závěrem nemůže ztotožnit. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel si je sice vědom postoje Ústavního soudu k problematice tzv. bagatelních věcí, nicméně již zdejšímu soudu nepředkládá propracovanější argumentaci, proč by měl i přes tento fakt s ohledem na osobní, sociální či majetkové poměry (kvantitativní stránka) k přezkumu přistoupit. Aniž by se Ústavní soud snažil zlehčovat situaci stěžovatele, stěžovatel pouze stručně uvádí, že je starobní důchodce s podprůměrným důchodem (18 107 Kč měsíčně) a vydává část svých příjmů na léčbu. Blíže již ovšem své majetkové poměry nerozvádí a ničeho dalšího (ohledně svých výdajů, jiných příjmů a své celkové majetkové a sociální situaci) netvrdí a neprokazuje. Stěžovatelem uvedené skutečnosti ovšem podle Ústavního soudu k překonání bagatelnosti nestačí.

7. Je totiž nezbytné připomenout, že není úkolem Ústavního soudu, aby v bagatelních věcech sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, když tato role náleží Nejvyššímu soudu. Přestože tedy úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti výslovně nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu