II.ÚS 3334/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SUOPELOS, s. r. o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D, advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 – Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2023 č. j. 18 Nc 560/2023-109, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Alexeye Volgutskova a Veroniky Kozminykh, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uložil Mgr. Vladimíře Fikkerové, soudkyni Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“), zdržet se jakýchkoliv dalších úkonů a rozhodování.

3. Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) ke stěžovatelčině námitce podjatosti rozhodl, že uvedená soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 64/2023.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na údajně nepřátelský vztah uvedené soudkyně ke své osobě, přičemž krajskému soudu vytýká, že se s její argumentací dostatečně nevypořádal a že rozhodl nesprávně, načež vyvozuje, že napadeným usnesením došlo k porušení (zejména) jejího ústavního práva na nezávislého a nestranného soudce.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

7. Z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích „konečných“; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13]. Obdobně Ústavní soud judikuje ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva.

8. Dlužno dodat, že tuto svou praxi Ústavní soud stvrdil stanoviskem pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), v němž konstatoval, že „ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná“.

9. V nyní posuzované věci se stěžovatelka domáhá zrušení soudního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že výše uvedená soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí její právní věci. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, podaná ústavní stížnost je tzv. předčasná, resp. nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatelka ji může uplatnit až poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.

10. Z uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

11. Návrh na předběžné opatření (coby návrh akcesorický) sdílí osud meritorně „neprojednatelné“ ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2024 Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj