II.ÚS 3372/24
V PLATNOSTI- VS Praha 3 Co 8/2024-45
- NS 20 Cdo 2141/2024
- ÚS II.ÚS 3372/24
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání nesplňovalo formální náležitosti stanovené zákonem. Stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem, což je povinnost pro fyzické osoby podávající ústavní stížnost. Námitka podjatosti všech soudců byla považována za obecnou a neodůvodněnou, protože neobsahovala konkrétní důvody. Soud se rozhodl, že opakované poučení o požadavcích na ústavní stížnost je pro stěžovatelku dostatečné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 20 Cdo 2141/2024-67, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2024 č. j. 3 Co 8/2024-45 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. prosince 2023 č. j. 16 C 44/2022-24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka současně v ústavní stížnosti odmítá všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou dány důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
4. Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu).
5. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se opakovaně obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto vady podání byla vícekrát upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1513/13, sp. zn. IV. ÚS 3239/13, sp. zn. IV. ÚS 3437/13, sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. II. ÚS 3147/14, sp. zn. III. ÚS 3542/14, sp. zn. I. ÚS 518/15, sp. zn. III. ÚS 629/16, sp. zn. II. ÚS 1262/24 aj.).
6. Stěžovatelka je tedy již dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Její podání nesplňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu, neboť trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu).
7. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítá-li stěžovatelka všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
8. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranila-li navrhovatelka vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožné stěžovatelce vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
9. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Horyna proti České republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, byla-li stěžovatelka nepochybně obeznámena s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupena advokátem.
10. Za daných okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2025 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj