II.ÚS 339/96
V PLATNOSTI- NS 1 Cdon 37/96
- ÚS II.ÚS 339/96
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti žaloby proti odpovědným subjektům, kteří byli předmětem jeho návrhu. Záměr návrhu na ochranu osobnosti nebyl zamítnut kvůli neoslyšení svědků, ale protože obsažené údaje nebyly považovány za neoprávněný zásah do práv chráněných § 11 a násl. OZ. Ústavní stížnost byla odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.
Rubrum
II. ÚS 339/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Mgr. I.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 37/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 1 Cdon, jako účastníka řízení, a K.J., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, zamítajícímu dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 5. 1996, sp. zn. 11 Co 697/94, jímž byla jednak připuštěna změna žalobního návrhu stěžovatele a současně byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že se změněný žalobní návrh stěžovatele na uložení povinnosti uveřejnit omluvu ve znění navrhovaném v podání ze dne 27. 3. 1996 a na uložení povinnosti zaplatit žalobci 200.000,- Kč zamítá, stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho právu na ochranu osobnosti, je v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), v návaznosti na č1. 36 odst. 1 Listiny, z důvodů, které rozvedl v následujících přípisech adresovaných Ústavnímu soudu a které v podstatě spočívají v námitce, že nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci a že ve věci docházelo k průtahům zapříčiněným neustálou práceneschopností JUDr. O. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze závěrů již dříve pro potřebu soudů uveřejněných stanovisek a v jejich smyslu neshledal žalovaného subjektem, který by se dopustil jako fyzická osoba neoprávněného zásahu do práv stěžovatele na ochranu jeho osobnosti, když se jen spolupodílel na přípravě "Výzvy demokratických a politických stran a hnutí okresu B." a když v otázce udělení hromadného zbrojního průkazu firmy P., uváděl údaje při jednání s představiteli bývalé KS SNB v O., v únoru 1991, kterého se zúčastnil jako velitel bývalé OS SNB v B. K.J., se svého postavení vedlejšího účastníka řízení dle ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal. Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, do jehož pravomoci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spadá oprávnění rozhodovat o ústavních stížnostech proti zásahům orgánů veřejné moci, jestliže fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zakotvených v č1. 10 odst. 1 Listiny, č1. 17 odst. 1 Paktu a čl. 36 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cdon 37/96, jehož přílohou je spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 9 C 47/92, však Ústavní soud zjistil, že podstata neúspěchu stěžovatelovy žaloby na ochranu osobností v dané věci nesouvisela s problematikou tzv. neoslyšených návrhů na doplnění dokazování, jak namítá ve své ústavní stížnosti, ale v tom, že k zamítnutí návrhu v části týkající se údajů obsažených ve "Výzvě demokratických a politických stran a hnutí okresu B.", uveřejněných v týdeníku, došlo proto, že stěžovatel svůj návrh nesměřoval ani proti vydavateli tohoto týdeníku, ani proti autorům výzvy, tj. politickým stranám a hnutím, ačkoliv právě jejich odpovědnost by dle ustálené judikatury přicházela v úvahu, a v části, týkající se údajů uváděných při jednání s představiteli KS SNB v O., které se uskutečnilo v měsíci únoru 1991, došlo k zamítnutí návrhu proto, že tyto údaje byly posouzeny jako údaje mající povahu upozornění, podnětu k řešení situace či žádosti o prošetření, jež byla učiněna v prostředí oprávněném k řešení, čímž pojmově nešlo o neoprávněný zásah do práv stěžovatele chráněných v ustanovení § 11 a násl. OZ. Za této situace je návrh stěžovatele založený na porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v důsledku neoslyšení všech návrhů na dokazování zjevně neopodstatněný. Stejně tak údajnými průtahy v řízení nemohlo být pojmově dotčeno právo každého na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo každého na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně ani č1. 17 odst. 1 Paktu, kde se stanoví, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst, a to s tím důsledkem, že i v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 18. 9. 1997 soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.