II.ÚS 3405/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, sídlem Rooseveltova č. 6/8, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2023, č. j. 4 To 30/2023-198, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak se podává z vyžádaného soudního spisu, v řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti Krajský soud v Brně ("krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. 46 T 2/2023-56, schválil dohodu o vině a trestu, uzavřenou mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně a stěžovatelem. V rámci této dohody byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu ve formě pomoci, dále zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Uvedených trestných činů se měl dopustit společně s obviněným V. T., kdy pomocí uvádění nepravdivých údajů, oba po vzájemné dohodě a při vzájemné součinnosti, neoprávněně získali dotaci vyplacenou jim (resp. jim ovládaným obchodním společnostem) na rekonstrukci blíže specifikované budovy. Dotace jim měla být dílem vyplacena ze státního rozpočtu a dílem z prostředků Evropské unie, aniž by pro vyplacení takové dotace byly splněny podmínky. Tím způsobili České republice škodu ve výši 6 541 800 Kč, přičemž částka ve výši 5 560 530 Kč pocházela ze strukturálních fondů Evropské unie a částka ve výši 981 270 Kč ze státního rozpočtu České republiky. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Dále byl stěžovateli uložen rozsudkem krajského soudu peněžitý trest v celkové výměře 1 500 000 Kč a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let.

3. Ministerstvo financí a Ministerstvo průmyslu a obchodu byly se svými nároky odkázány na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud takto o náhradě škody rozhodl, neboť dospěl k závěru, že nebyla dostatečně vyjasněna otázka, která organizační složka státu je v předmětné věci oprávněným poškozeným a může tedy uplatňovat nárok na náhradu škody. K objasnění této otázky by přitom bylo třeba provádět další dokazování, které by překračovalo účel daného trestního řízení. V této souvislosti krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že v řízení, ve kterém je schvalována dohoda o vině a trestu a kde obžalovaný nesouhlasí s uložením povinnosti k náhradě škody, nemůže soud, bez toho, aniž by měl skutkový stav ve vztahu k náhradě škody spolehlivě prokázán, obžalovanému povinnost k náhradě škody uložit.

4. K podanému odvolání poškozené České republiky - Ministerstva financí vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil v jeho výroku III., jímž byla poškozená Česká republika - Ministerstvo financí odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I.). Dále rozhodl nově tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným V. T. poškozené České republice - Ministerstvu financí částku ve výši 5 560 530 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.).

5. Ministerstvo financí svůj nárok na náhradu škody zdůvodňovalo tím, že finanční prostředky, které měly být pro dotační řízení poskytnuty z rozpočtu Evropské unie, byly Ministerstvu průmyslu a obchodu proplaceny prostřednictvím tzv. Národního fondu Ministerstvem financí, tedy ze státního rozpočtu České republiky. Až následně mělo dojít k refundaci těchto prostředků z rozpočtu Evropské unie. K tomu však již v důsledku prokázání spáchání trestného činu v souvislosti s poskytnutím dotace nedošlo. Výši nároku požadovaného po stěžovateli pak Ministerstvo financí určilo s ohledem na to, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel jen částečně, čemuž také odpovídá uvedená částka 5 560 530 Kč.

6. Vrchní soud po doplnění dokazování a po přezkoumání rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je ve vztahu k adheznímu řízení nesprávný. Ministerstvo financí přitom předložilo dostatek důkazů, z nichž bylo možno dovodit, že došlo k převodu šesti plateb ze státního rozpočtu ze strany Ministerstva financí ve prospěch Ministerstva průmyslu a obchodu. I na základě tohoto zjištění neměl vrchní soud pochybnosti o tom, že ve sporu je oprávněnou organizační složkou právě Ministerstvo financí, což také podrobně vysvětlil. V soudním řízení proto byl jednoznačně prokázán jak tok finančních prostředků, tak i důvod a účel bankovních operací, jakož i skutečnost, že poškozenou je v tomto případě právě Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, kdo je v daném případě oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody (tedy, kdo je aktivně legitimovaným subjektem). Odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel považuje za nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť vrchní soud údajně neuvedl ani příslušný hmotněprávní předpis, na základě kterého vznikl Ministerstvu financí jím uplatňovaný hmotněprávní nárok. Vrchní soud pochybil též tím, zohlednil-li, že stěžovatel při páchání trestné činnosti vystupoval jako pomocník a nikoliv jako hlavní pachatel. Přesto stěžovatele zavázal společně a nerozdílně k náhradě škody s již pravomocně odsouzeným V. T., byť nebyly dány podmínky pasivní solidarity.

8. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Ústavní soud se totiž neztotožňuje s východiskem stěžovatele, že z řízení jednoznačně nevyplynulo, která organizační složka je oprávněna nárok na náhradu škody po stěžovateli požadovat. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je totiž podrobně popsána právní úprava, regulující v daném případě vztahy mezi jednotlivými ministerstvy, a také mechanismy, na základě nichž se finanční prostředky jednotlivým úspěšným žadatelům vyplácí. Je-li následně zjištěno, že podmínky dotace nebyly splněny, je to právě Ministerstvo financí, které finanční prostředky s ohledem na porušení dotačních pravidel (v daném případě se dokonce jedná o trestnou činnost) nedostane proplaceny z prostředků Evropské unie a musí je uhradit ze státního rozpočtu. Ostatně vrchní soud v této souvislosti výslovně odkazuje na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), z něhož vyplývá, že je to právě Ministerstvo financí, které je platební orgánem koordinujícím řízení finančních prostředků, jež vznikají na základě prostředků poskytnutých z rozpočtu Evropské unie. V řízení pak i podle Ústavního soudu bylo jednoznačně prokázáno, že Ministerstvo financí převedlo finanční prostředky z tzv. Národního fondu, tedy prostředky svěřené Evropskou unií, na příjmový účet Ministerstva průmyslu a obchodu, a to na základě předložených souhrnných žádostí o platbu. V dané souvislosti vrchní soud také zcela případně uvedl, že není pochyb o tom, že uvedené finanční prostředky z účtu Ministerstva financí skutečně odešly. Ústavní soud proto nemá žádný rozumný důvod k pochybnostem o oprávněnosti nároku, uplatňovaného Ministerstvem financí.

12. V napadeném rozhodnutí se vrchní soud vypořádal rovněž s tím, že se stěžovatel na výše popsané trestné činnosti podílel jen jako pomocník, a proto Ministerstvo financí po stěžovateli uplatňuje škodu jen ve výši, která je uvedena v popisu skutku rozsudku krajského soudu. To, že k náhradě škody byli solidárně zavázáni oba pachatelé trestné činnosti (tedy i V. T.), stěžovatelovo postavení, vzhledem k tomu, že po něm byla požadována jen ta část škody, na jejímž vzniku se přímo podílel, nezhoršuje; jak ostatně vyplývá z vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 46 T 1/2023, V. T. byla soudem uložena povinnost zaplatit Ministerstvu financí částku 74 808 873 Kč s příslušenstvím (č. l. 234). Již z této okolnosti je tedy zjevné, že stěžovateli byla uložena k úhradě jen ta část škody, kterou způsobil, když její samotná výše (ve srovnání s povinností k úhradě uložené V. T.) respektuje formu a míru stěžovatelova účastenství na trestné činnosti. V napadeném rozhodnutí je přitom také vyloženo, jak a kdy stěžovatel většinu jím neoprávněně získaných finančních prostředků reálně získal do své dispozice.

13. Nyní napadené rozhodnutí zcela odpovídá i odkazovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1420/22, neboť výrok o povinnosti stěžovatele nahradit škodu je spolehlivě založen na opatřených důkazech, které vrchní soud v rámci jím vedeného řízení doplnil, a proto vrchní soud mohl o povinnosti stěžovatele ohledně výše náhrady škody rozhodnout.

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům vrchního soudu ústavněprávní výhrady. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu