II.ÚS 3424/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Ondřeje Mazánka, zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 1164/2020-86 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2020 č. j. 15 Co 415/2019-63, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2020, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci žaloby podané stěžovatelem proti žalované UNIQUA pojišťovna, a. s., o zaplacení částky 71 529 Kč s příslušenstvím, žalobě stěžovatele vyhověl rozsudkem ze dne 15. 3. 2019 č. j. 6 C 227/2018-34 a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli za ztrátu na výdělku žalovanou částku s příslušenstvím. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem, napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Městský soud v Praze jeho námitku ve vztahu k rozdílnému okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty naprosto přehlížel, nesprávně ji vyhodnotil a vůbec se nevypořádal s její nemravností. Proto, když v závěru rozhodnutí odvolací soud poučil stěžovatele o tom, že proti jeho rozhodnutí je možné podat dovolání, a to bez dalšího, stěžovatel se tak domníval, že odvolací soud jednoznačně přípustnost dovolání připouští, proto podal dovolání a v rámci dovolání explicitně neuváděl, z jakého důvodu považuje dovolání za přípustné a toliko se s ohledem na ustanovení § 241 o. s. ř. zabýval dovolacími důvody. Stěžovatel vycházel z toho, že soud zná právo a tedy že by stěžovatele chybně nepoučoval. Nejvyšší soud však s ohledem na to, že přípustnost dovolání nebyla v dovolání stěžovatele uvedena, dovolání z tohoto důvodu odmítl.

4. Stěžovatel má za to, že pokud Městský soud v Praze v této souvislosti pochybil a nesprávně stěžovatele poučil, pak taková skutečnost nemůže být kladena stěžovateli k tíži a v konečném důsledku vést k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud tím, že dovolání bez dalšího odmítl, pochybení odvolacího soudu nenapravil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

8. Pokud se jedná o zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť postrádalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ze strany stěžovatele proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Ústavní soud v citovaném stanovisku jednak uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením č. 36 odst. 1 Listiny a dále uvedl, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

11. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Pokud nebyla splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl z tohoto důvodu Nejvyšší soud oprávněn dovolání stěžovatele věcně přezkoumat a nelze mu proto vytknout, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsané náležitosti v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2021 Ludvík David v. r. předseda senátu