II.ÚS 349/96
V PLATNOSTI- MS Praha 38 Ca 245/95
- ÚS II.ÚS 349/96
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala ochrany rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a čl. 4 odst. 3 Listiny. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, podle něhož návrh podaný právnickou osobou, která není aktivně legitimována, je zjevně neoprávněný. Stěžovatelka jako zaměstnavatelka se nezabývala zásahem do svých vlastních základních práv, ale domáhala se ochrany zaměstnanců, což nevyhovuje podmínkám pro podání ústavní stížnosti. Proto byl návrh odmítnut bez dalšího přezkumu významu porušení ústavních práv.
Rubrum
Sp. zn. II. ÚS 349/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 245/95, ze dne 6. 9. 1996, ve spojení s rozhodnutím RO ZP, ze dne 14.3.1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a RO ZP, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka se obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 245/95, ze dne 6. 9. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí RO ZP, ze dne 14. 3. 1995, písemně vyhotoveného dne 18. 4. 1995. Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku na pojištění ve výši 222.951,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na pojištění musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance. Tím je podle názoru stěžovatelky porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť zákonem ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců. Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na pojištění. Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám. Dále je porušen čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, což podle stěžovatelky znamená, že maximální vyměřovací základ by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně. Podle právní úpravy však tomu tak není. Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník a vedlejší účastník řízení. Oba shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas. Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod. V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 3 Listiny. Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činní neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy a osobami samostatně výdělečně činnými. Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy. Z ústavní stížnosti, ani z návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod. Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ní odlišný. Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru. V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona, ani návrhu na podání ústavní stížnosti. Podle výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu ve spojení s jeho § 43 odst. 1 písm. d) jde o návrh podaný právnickou osobou, která není aktivně legitimována k jeho podání. Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V tomto případě se jedná o vadu návrhu, kterou není možno odstranit. Proto se již dále ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména meritorně nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné, a zda došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd. Podle § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle § 78 odst. 1 téhož zákona a návrh zrušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Vojtěch Cepl Předseda Ústavního soudu V Brně dne 17. září 1997 Za správnost
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.