II.ÚS 35/95
V PLATNOSTI- KS Ostrava 12Co 742/94
- OS Olomouc 16C 295/93
- ÚS II.ÚS 35/95
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh na zrušení kupní smlouvy nevyhovoval podmínkám § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Soud uvedl, že vlastník pozemků nemohl být nárokován na zrušení smlouvy, protože žádný z žalovaných nebyl nabyvatelem ani osobou blízkou nabyvateli. Nárok na náhradu ceny pozemků podle písmene b) nebyl pro stěžovatelku příslušný, protože nebyla dotčená stranou smlouvy. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné, což odpovídá § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Rubrum
Sp. zn. II ÚS 35/95 Č E S K Á R E P U B L I K A USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky M.Š., zastoupené advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 12Co 742/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16C 295/93, takto :
Výrok
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění
: Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 1994, sp. zn. 12Co 742/94 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. 16C 295/93, s odůvodněním, že napadená rozhodnutí porušila její Ústavou zaručené vlastnické právo a dále právo účastníků na rovnost v řízení. Porušení práva vlastnit pak dovodila jednak ze skutečnosti, že její návrh na zrušení kupní smlouvy z 3. 9. 1971, v části týkající se pozemků č. p. 410/1, 410/3 a 454 včetně dalších kupních smluv uzavřených v roce 1974 a 1976 i 1989, opírající se o ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů byl zamítnut 1 Sp. zn. II ÚS 35/95 s tím, že není dán bezúplatný převod či darování, ačkoliv ze stanoviska ONV i JD v prvotní smlouvě z roku 1971 jasně plyne, že z nutnosti převádět s domem veškeré pozemky nemohlo jít o právní úkon učiněný svobodně a ačkoliv k návrhu notáře byla na místo sjednaných 26 000,- Kč vyplacena cena za každou měřici menší o 200,- Kč, neboť pozemky byly fakticky v užívání JD. Navíc pak nebyla vzata v úvahu skutečnost, že cena za dům a zahradu činila 22 910,- Kč, takže rozdíl ve výši 3 090,- Kč nemohl odpovídat ceně za předmětné pozemky, když při odejmutí pozemku ve veřejném zájmu se při tehdejších cenách vycházelo z 0,40 Kč za 1 m2. Pokud jde o porušení rovnosti účastníků v řízení, toto dovozovala ze skutečnosti, že nebyla soudem poučena, mimo jiné o správném znění žalobního petitu, když ani ona, ani její zmocněnec nebyli právního vzdělání. Dle ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě, že vlastník pozemků daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby: a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991, s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu kultury v době darování. Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a). Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelky spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16C 295/93, a spisy SN, sp. zn. 5N 829/71; 5N 547/74; 8N 702/89 a dospěl k závěru, že jestliže 2 Sp. zn. II ÚS 35/95 navrhovatelka opírá svůj nárok o zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jestliže je jak z tvrzení účastníků, tak i z připojených spisů SN i z odůvodnění Krajského soudu nesporné, že žádný z žalovaných nebyl účastníkem smlouvy z 3. 9. 1971 na straně nabyvatele ani není osobou blízkou tohoto nabyvatele, pak je ústavní stížnost proti zamítavým rozsudkům Krajského soudu i Okresního soudu zjevně neopodstatněná, neboť na navrhovatelku se prostě zák. č. 229/1991 Sb., resp. jeho ustanovení § 8 odst. 3 nevztahuje, tzn., že by nemohla být se svým návrhem úspěšná, i kdyby bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly smlouvou z 28. 6. 1971 darovány v tísni nebo bezúplatně převedeny a i kdyby byl soud povinen plnit svoji poučovací povinnost tak, jak si stěžovatelka představuje. Za této situace byl návrh navrhovatelky dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Pro úplnost se uvádí, že zcela jiná věc je otázka neplatnosti smlouvy z 28. 6. 1971 i těch navazujících dle obecné úpravy, obsažené v OZ, ať už pro nedostatek svobody vůle nebo pro nedostatek vážné vůle, jakožto základní složky právního úkonu. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 15. 3. 1995 soudkyně Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.