II.ÚS 353/05
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti, která se domáhala porušení práva na podnikání. Rozhodnutí ministra dopravy o zastavení přezkumného řízení nebylo soudně přezkoumatelné, protože nevytvářelo nová práva nebo povinnosti. Soud se proto nezabýval výsledkem přezkumného řízení, protože nebylo možné jej podrobit soudnímu přezkumu. Ústavní soud tedy návrh odmítl, protože nebyly splněny podmínky pro projednání ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti akciové společnosti ČAS - SERVICE, se sídlem Znojmo, Dobšická 2295/2, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Brno, Mášova 6, proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 14. 4. 2005 ve věci sp. zn. 41/2005--400-VSP/5, takto :
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadá stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí ministra dopravy, jímž mělo být porušeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka byla na vymezených trasách Jihomoravského kraje k 1. 1. 2003 držitelkou licencí k provozování linkové osobní dopravy a od tohoto data provozovala s vědomím dopravního úřadu fakticky veřejnou linkovou dopravu a zajišťovala tak na čtyřiceti linkách základní dopravní obslužnost ve smyslu § 19a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Od července 2003 udělil dopravní úřad duplicitní licence dalším dopravcům a uzavřel s nimi smlouvy o vzniku závazku veřejné služby. Stav duplicitního provozování totožných linek různými provozovateli trval až do května 2005. Udělené duplicitní licence se z podnětu Veřejného ochránce práv staly předmětem přezkumu ze strany ministra dopravy, přičemž řízení o jedné z nich bylo rubrikovaným rozhodnutím zastaveno. Tím mělo být dle mínění stěžovatelky porušeno její právo zakotvené v čl. 26 Listiny. Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala i správní žalobu, a byla si proto vědoma, že podává ústavní stížnost před vyčerpáním všech prostředků k ochraně práva. Apelovala však na skutečnost, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a proto požádala Ústavní soud, aby ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), tuto ústavní stížnost projednal. Ústavní stížnost může podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V případě posuzované ústavní stížnosti se podle názoru Ústavního soudu nejedná o předčasně podanou ústavní stížnost, nýbrž o ústavní stížnost brojící proti rozhodnutí, jež není z povahy věci soudně přezkoumatelné. Napadené rozhodnutí ministra dopravy o zastavení řízení bylo totiž učiněno v rámci tzv. přezkumného řízení (v terminologii správního řádu účinného v době vydání napadeného rozhodnutí - přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, dále jen "přezkumné řízení"), tedy v rámci řízení, v němž stěžovatelka nemá aktivní legitimaci, a kterým žádným způsobem nedisponuje (srov. např. Vedral, Josef: Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 554). Výsledkem přezkumného řízení může být zrušení nebo změna původního rozhodnutí správního orgánu, řízení může být případně i zastaveno. Soudně přezkoumatelným výsledkem přezkumného řízení přitom může být pouze nové meritorní rozhodnutí, tedy rozhodnutí měnící původní, v přezkumném řízení přezkoumávané, rozhodnutí. V případě zastavení řízení se žádná nová práva nebo povinnosti účastníkům řízení nezakládají, takové (procesní) rozhodnutí učiněné v přezkumném řízení proto ex definitione nemůže podléhat soudnímu přezkumu. Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl přistupovat k projednávané ústavní stížnosti jako k ústavní stížnosti předčasně podané, neboť ji musel považovat za podání směřující proti rozhodnutí, k jehož přezkumu není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto nemohl posuzovat argumentaci stěžovatelky, zdůvodňující předčasné podání ústavní stížnosti. Z předestřených důvodů musel mít Ústavní soud na zřeteli, že napadené rozhodnutí ministra dopravy o zastavení přezkumného řízení podle správního řádu není možno podřadit pod hypotézu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a k jeho projednání proto není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud tedy nemohl věcně projednat ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, které nemohlo zasáhnout základní práva a svobody stěžovatelky, a musel tak ústavní stížnost odmítnout, jelikož posuzované podání nepředstavuje prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud závěrem připomíná, že v právní věci stěžovatelky by přezkumu správním soudnictvím (a případně posléze nepřímo i přezkumu Ústavním soudem) podléhalo pouze pravomocné rozhodnutí ministra dopravy, kteréžto bylo předmětem napadeným rozhodnutím zastaveného přezkumného řízení, anebo hypoteticky a) měnící meritorní rozhodnutí ministra dopravy vzešlé z přezkumného řízení, či b) meritorní rozhodnutí, jež by bylo vydáno po zrušení původního rozhodnutí v přezkumném řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem. S ohledem na shora uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2008 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.