II.ÚS 3563/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 148/2025-3394 ze dne 19. srpna 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 344/2023-3282 ze dne 23. července 2024 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 66 T 178/2021-3143 ze dne 21. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Bruntále a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ("okresní soud") spolu s J. H. (vedlejším účastníkem) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši dvou let a šesti měsíců. Výkon trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu rovněž dvou let a šesti měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu, celkem tedy 100 000 Kč.

3. O odvoláních, které podali stěžovatel i druhý odsouzený, rozhodl Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") napadeným usnesením zamítavě. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel i druhý odsouzený dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé namítá procesní vady při vedení řízení před odvolacím soudem. Podle něj nedošlo při veřejném zasedání před odvolacím soudem ze dne 23. července 2024 k pořízení zvukového záznamu, ani k protokolaci průběhu zasedání. Obsah protokolu, který je součástí soudního spisu, nemá odpovídat skutečnému průběhu zasedání. Absencí protokolu, který by odpovídal průběhu zasedání, pak stěžovatel považuje tuto část řízení před odvolacím soudem za nepřezkoumatelnou.

5. Zadruhé stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího soudu v otázce účinků rozvazovací podmínky na platnost a účinnost smlouvy o převodu ochranných známek. Podle stěžovatele totiž Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil důsledky naplnění rozvazovací podmínky na zánik samotné smlouvy o převodu ochranných známek. Stěžovatel je tak toho názoru, že vlastnické právo k ochranným známkám na základě uzavřené smlouvy nikdy platně nenabyl, nemohla mu ani vzniknout daňová povinnosti, a proto nemohl spáchat trestný čin, který je mu kladen za vinu.

6. V návaznosti na tuto námitku stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud přisvědčil dovolací námitce nesprávného zjištění skutkového stavu ohledně úhrady minimální kupní ceny ochranných známek ve výši 200 000 Kč, avšak uzavřel, že tato vada nemá pro kasaci rozhodnutí význam, neboť účinky rozvazovací podmínky nastupují ex nunc a otázka úhrady ceny je tak nerozhodná. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že zjištěná vada má pro rozhodnutí význam ilustrativní i věcný. Ilustrativně podle stěžovatele ukazuje na povahu pochybení obecných soudů v dokazování obecně. Pokud takto nesprávně, bez důkazní opory, posoudily tuto významnou okolnost, prohlubuje to pochybnosti i o méně zjevných vadách dokazování. Věcně pak stěžovatel namítá, že neuhrazení ani minimální kupní ceny je relevantní bez ohledu na to, zda se účinky rozvazovací podmínky posuzují ex nunc či ex tunc, neboť vypovídá o vůli stěžovatele ve smluvním vztahu. Nezaplacení ceny ukazuje, že stěžovatel k finalizaci smluvního závazku jeho splněním vůbec nedospěl.

7. Začtvrté okresní soud podle stěžovatele nesprávně posoudil předběžnou otázku, která se týkala vzniku a výše daňové povinnosti daňového subjektu. Podle stěžovatele okresní soud řízení zatížil ústavněprávní vadou, jelikož vyšel z rozhodnutí správce daně, které ale podle něj trpělo závažnými procesními vadami. V této souvislosti stěžovatel namítá nejen vadu v procesním postupu soudu, ale i pochybení v posouzení otázky hmotného práva. Stěžovatel je totiž toho názoru, že obecné soudy o dani rozhodly nikoliv na základě zákona, ale pouze při zvážení trestně-právních úvah.

8. Zapáté stěžovatel namítá nekompetentnost i chybné závěry znalce Ing. Václava Poloka. Podle stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že dotčený znalec nepřípustně překročil hranice znaleckých kompetencí.

9. Konečně je stěžovatel toho názoru, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, resp. že se s ní obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Úmysl stěžovatele totiž soudy dovozovaly z prostého faktu podání daňového přiznání, u nějž konstatovaly nesoulad s realitou. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že obecné soudy měly vzít v potaz, že v posuzovaném případě dospěl státní zástupce k závěru, že daňová povinnost stěžovateli skutečně nevznikla. Nebýt tak zásahu nadřízeného státního zastupitelství, nebylo by v jeho případě pokračováno v trestním řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

13. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že mu při veřejném zasedání konaném dne 23. července 2024 nebylo umožněno se vyjádřit, přičemž o této skutečnosti neexistuje v protokolu z jednání žádná zmínka. Porušení svých procesních práv stěžovatel dovozuje rovněž z toho, že o průběhu zasedání nebyl pořízen zvukový záznam.

14. Ze spisového materiálu vyplývá, že zvukový záznam nebyl pořízen pro nadměrný hluk vyvolaný stavebními pracemi probíhajícími v budově odvolacího soudu. O tomto postupu bylo řádně rozhodnuto usnesením a jeho důvod byl zaznamenán v protokolu, přičemž takový postup má výslovnou oporu v § 55b odst. 1 trestního řádu, který předsedovi senátu umožňuje z důležitých důvodů rozhodnout, že zvukový záznam pořizován nebude. Nešlo tedy o svévolné opomenutí zákonné povinnosti, nýbrž o zákonem předvídaný postup odůvodněný objektivní technickou překážkou. Za tohoto stavu není přiléhavý odkaz stěžovatele na nález sp. zn.

I. ÚS 2299/23 ze dne

16. října 2024, v němž Ústavní soud řešil situaci kvalitativně odlišnou, týkající se rozporu mezi obsahem protokolu o hlavním líčení a pořízeným zvukovým záznamem. V nyní posuzované věci zvukový záznam z důvodu výše uvedeného k dispozici není, nicméně z jeho absence za daných okolností samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dovozovat nelze.

15. Co se týká protokolace průběhu dotčeného veřejného zasedání, je zřejmé, že v případě absence zvukového záznamu nelze spolehlivě ověřit, zda bylo protokolováno v průběhu zasedání a zda stěžovatel skutečně hodlal na zasedání vystoupit. Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces nicméně v tomto ohledu významně oslabuje skutečnost, že proti obsahu protokolu procesně nebrojil, ačkoliv k tomu byl podle § 57 odst. 1 trestního řádu oprávněn - za daných okolností se tvrzení stěžovatele jeví jako účelové.

16. Ústavní soud naopak souhlasí se stěžovatelem, že Nejvyšší soud se opomněl zabývat dovolací námitkou směřující proti nepřesnosti protokolu z veřejného zasedání. Ačkoliv ji v rekapitulační části napadeného usnesení zmiňuje, v samotném odůvodnění se k ní již nijak nevyjadřuje (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Jelikož však stěžovatel v ústavní stížnosti z tohoto procesního pochybení nedovozuje porušení svých základních práv, Ústavní soud se jím hlouběji nezabýval. Pro úplnost nicméně připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž nikoli každé porušení procesních předpisů dosahuje ústavněprávní intenzity. Tou disponují pouze taková pochybení, jež jsou reálně způsobilá ovlivnit výsledek řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 831/20 ze dne 28. dubna 2020). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani ve světle výše uvedeného nepředstavovalo zmíněné opomenutí Nejvyššího soudu zásah do základních práv stěžovatele.

17. Druhá i třetí námitka stěžovatele směřuje výlučně proti výkladu a aplikaci podústavního práva a proti provedenému dokazování. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru ohledně vzniku jeho daňové povinnosti v důsledku uzavřené smlouvy o převodu ochranných známek. Posouzení této otázky je především záležitostí zjišťování a hodnocení skutkového stavu a na to navazujícího výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům a nikoli Ústavnímu soudu, o jehož zásahu lze uvažovat pouze v situacích, v nichž je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

18. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí (z hlediska řádně vedeného soudního řízení) libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007).

19. Ústavní soud takto vymezené kvalifikované vady v postupu obecných soudů neshledal. Bez ohledu na relevanci závěrů ohledně posouzení rozvazovací podmínky smlouvy, resp. jejích účinků bylo pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu obecnými soudy stěžejní, že správce daně byl uveden v omyl tvrzením ohledně vynaložení výdaje na dosažení příjmu z prodeje ochranných známek, resp. nabytí ochranné známky z likvidačního zůstatku (zejm. body 50 a 51 rozsudku okresního soudu a bod 102 usnesení Nejvyššího soudu). Tento závěr má pevnou oporu v provedeném dokazování. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal žádné pochybení vykazující vady ústavněprávního rozměru.

20. Začtvrté Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce ohledně posouzení předběžné otázky, která v řízení vyvstala. Odvolací soud stěžovateli přesvědčivě a logicky ve svém odůvodnění vysvětlil, z jakých listinných podkladů soudy v posuzované předběžné otázce vycházely. Stejně pečlivě se věnoval odvolací soud i zodpovězení otázky, zda obecné soudy byly vůbec oprávněny si předběžnou otázky samy zodpovědět (bod 13 usnesení odvolacího soudu). V postupu odvolacího soudu, a rovněž v následné rekapitulaci argumentů Nejvyšším soudem (srov. body 114 až 116 usnesení Nejvyššího soudu), neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení.

21. Ve své páté námitce týkající se znaleckého posudku stěžovatel pouze opakuje tvrzení, se kterými se obecné soudy již podrobně vypořádaly. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. Ústavní soud proto odkazuje na bod 10 napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 117 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se obecné soudy námitkou stěžovatele zabývaly.

22. Konečně i poslední námitka stěžovatele ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že obecné soudy úmyslné spáchání trestného činu stěžovatelem dovodily pouze z prostého faktu podání daňového přiznání, které neodpovídalo realitě. Takový závěr je zjevně zjednodušující a neodpovídá odůvodnění obecných soudů. Okresní soud v bodě 47 rozsudku totiž konstatuje, že o úmyslném spáchání trestného činu nebylo pochyb zejména s ohledem na zjevně nepravdivé daňové přiznání, současně výslovně doplňuje, že k tomuto závěru o zavinění dospěl rovněž na základě hodnocení dalších relevantních skutečností. Právě tyto jiné skutečnosti ale stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí. Neobstojí tak jeho argument, že byl pouze instruován k podání přiznání daňovým poradcem a vzniklého následku si nebyl vědom. Proti tomuto závěru hovoří zejména elektronická komunikace a blízký vztah stěžovatele s druhým odsouzeným, který byl daňovým poradcem stěžovatele a zároveň likvidátorem spol. X (bod 44 rozsudku okresního soudu). K navazující námitce stěžovatele ohledně přihlédnutí k zastavení trestního stíhání v průběhu trestního řízení Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu, který se jeho námitkou řádně a podrobně vypořádal (body 123 až 125 usnesení Nejvyššího soudu).

23. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu