II.ÚS 3564/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. D. B., zastoupeného Mgr. Miladou Majerovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 642/2010 ze dne 9. června 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 183/2009 ze dne 20. ledna 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 13. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi resp. i rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 2 T 42/2009-141 ze dne 1. června 2009 byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

2. Stěžovatel se již jednou domáhal ústavní stížností zrušení rozsudků obecných soudů prvního a druhého stupně a tato ústavní stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná usnesením sp. zn. I. ÚS 2452/10 ze dne 4. listopadu 2010 poté, co stěžovatel na výzvu Ústavního soudu sdělil, že vskutku napadá toliko uvedené rozsudky a usnesení dovolacího soudu přiložil jen pro úplnost.

3. V nynějším podání, které primárně směřovalo ke sp. zn. I. ÚS 2452/10, stěžovatel sděluje, že byl postupem Ústavního soudu zaskočen, přestože Ústavní soud postupoval podle vlastní ustálené rozhodovací praxe. Namítá ovšem, že výzva k odstranění vad, resp. nejasnosti, byla zavádějící s ohledem na chybné označení jednotlivých rozhodnutí obecných soudů a dále s ohledem na poučení, že v případě nedoplnění ústavní stížnosti lze tuto odmítnout a nikoliv, že bude odmítnuta. Konečně nejasnost spatřuje v tom, že výzva neobsahovala přesné poučení, zda stěžovatel žádá zrušení usnesení dovolacího soudu. Proto stěžovatel považuje sp. zn. I. ÚS 2452/10 ze dne 4. listopadu 2010 za striktně formální, pročež měl být před jeho vydáním opětovně vyzván k nápravě, když ani advokát nedokáže vždy řádně porozumět nepřesnému poučení. Stěžovatel tedy v závěru doplnil svoji původní ústavní stížnost tak, že se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jež jsou uvedena v záhlaví.

4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může ústavní stížností zabývat věcně, je vždy povinen zkoumat splnění všech formální podmínek přijatelnosti, a v případě jejich absence ji odmítnout bez meritorního přezkumu.

5. Soudci Ústavního soudu jsou podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky při svém rozhodování vázání ústavním pořádkem a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle § 43 odst. 3 zákona není proti usnesení přípustné odvolání, resp. jakýkoliv vnitrostátní procesní prostředek (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. s. 151). Protože není možné, aby Ústavní soud přezkoumával vlastní usnesení autoremedurou, bylo podání stěžovatele podle obsahu posouzeno jako nová a svébytná ústavní stížnost. Ostatně, bylo přiloženo zcela nové zmocnění pro advokátku.

6. Podle § 72 odst. 6 zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně práva. Tím bylo v daném případě dovolání, což stěžovatel nyní nezpochybňuje, které bylo dle vyžádaného sdělení stěžovateli doručeno dne 15. července 2010. Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula v pondělí dne 13. září 2010.

7. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost pro opožděnost, tedy podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. prosince 2010 Jiří Nykodým soudce zpravodaj