II.ÚS 357/03
V PLATNOSTI- KS Brno 7 To 408/2002
- NS 7 Tdo 481/2003
- ÚS II.ÚS 357/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se domáhala zproštění obžaloby, protože považovala své skutkové zjištění za nesprávné. Soud vysvětlil, že není příslušnou instancí pro přezkum skutkových závěrů obecných soudů. Závěry soudů prvního a druhého stupně nevykazují porušení základních práv chráněných Ústavou a Listinou.
Rubrum
II. ÚS 357/03 Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr I. I., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 3 T 232/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 7 To 408/2002, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatelka v zákonné lhůtě podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž napadá shora uvedená rozhodnutí, jimiž se cítí dotčena na svých právech, zaručených čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou ze spáchání dvou trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 197a trestního zákona) a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatelka opakovaně vyhrožovala zabitím svému manželovi, se kterým je v rozvodovém řízení, a přitom se jej pokusila udeřit kuchyňským válečkem do hlavy; dále se dopustila slovního i fyzického útoku proti jiné poškozené osobě. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky jako nedůvodné. Stěžovatelka v odvolání znovu uvedla, že se trestné činnosti nedopustila, že byla obviněna nespravedlivě a že nebyla provedenými důkazy z trestné činnosti usvědčena, proto se domáhala zproštění obžaloby v plném rozsahu. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, a ztotožnil se jak s právní kvalifikací jednání stěžovatelky, tak s posouzením otázky trestu. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 481/2003, odmítnuto, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265 trestního řádu, námitky stěžovatelky měly totiž původ výlučně ve skutkovém zjištění. Ústavní soud po zvážení okolností případu, vycházeje ze závěrů obecných soudů a z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, dospěl ke zjištění, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se shoduje s její argumentací před obecnými soudy, Ústavní soud je zde tudíž stavěn do role další odvolací či dovolací instance, tedy role, která mu nepřísluší, což vyplývá z jeho vymezení v Ústavě ČR, ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), i z jeho ustálené judikatury. Obsahem ústavní stížnosti je polemika se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatelka namítá, že skutkové okolnosti byly nesprávně zjištěny a nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. Proto dle názoru stěžovatelky soudy porušily zásady spravedlivého procesu, nerespektovaly princip rovnosti zbraní a svým postupem porušily zákonnou povinnost poskytovat stěžovatelce stanoveným způsobem ochranu jejím právům. Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III ÚS 314/99, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, a další). V daném případě Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Provedené důkazy a jejich hodnocení soudy neporušují navrhovatelem označená základní práva a svobody. Ve světle uvedených skutečností pak závěry učiněné obecnými soudy nelze odmítnout, a to ani z hledisek respektování zákonnosti, tím méně ústavnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla zasažena a trestní řízení vedené proti její osobě nelze kvalifikovat jako porušení jejich základních práv. S poukazem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.