II.ÚS 357/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Suchánkem, advokátem, sídlem K Háječku 3251/13, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025, sp. zn. 8 To 59/2025, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. prosince 2024, sp. zn. 24 T 97/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, čehož se zkráceně řečeno dopustil následujícím způsobem. Dne 13. 5. 2024 v Praze v nočních hodinách poškozený A. L. masturboval a obtěžoval svědkyni A. A. (jedná se o pseudonym), se kterou měl tehdy stěžovatel poměr. Tato kontaktovala stěžovatele, který se na místo dostavil a napadl poškozeného slovně i fyzicky, zejména jej udeřil do přední části hlavy nalezenou skleněnou lahví od whisky Jameson tak velkou intenzitou, až se láhev o hlavu poškozeného rozbila, v důsledku čehož začal poškozený z hlavy krvácet. Poškozený byl následně převezen do FN Bulovka, kde zůstal hospitalizován. Uvedeným jednáním stěžovatel způsobil poškozenému ložiskové krvácení pod mozkovou pavučnicí. K přímému ohrožení života poškozeného nedošlo jen pro velmi příznivý průběh hojení. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil, i když byl již v minulosti odsouzen rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 39 T 97/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 61 To 511/2016, mj. za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu. Stěžovateli bylo též uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním. Stejně tak učinila i státní zástupkyně, avšak v neprospěch stěžovatele. O podaných odvoláních rozhodl městský soud tak, že pod bodem I. výroku rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které bylo nyní nenapadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2025, č. j. 3 Tdo 860/2025-470, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť on jednal toliko v nutné obraně.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

8. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

9. Z ústavní stížnosti se podává, že v posuzované věci byl napadený rozsudek městského soudu předmětem přezkumu v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud podané dovolání usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel posledně uvedené rozhodnutí nenapadá. O uvedeném závěru svědčí nejen záhlaví ústavní stížnosti, v němž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu, ale zejména samotná stížnostní argumentace, kterou se brojí výhradně proti posouzení věci městským soudem, resp. obvodním soudem, jakož i formulace petitu, v němž se navrhuje zrušení pouze rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu. Konečně ani z plné moci neplyne, že by byla udělena za účelem zrušení taktéž usnesení Nejvyššího soudu.

10. Za popsané situace, kdy nelze mít podle Ústavního soudu jakýchkoliv rozumných pochybností o úmyslu stěžovatele napadnout ústavní stížností skutečně pouze v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, již Ústavní soud nepovažoval za nezbytné si v tomto smyslu ověřovat stěžovatelův úmysl.

11. Nenapadení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížností představuje podle dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu důvod k jejímu odmítnutí. Napadá-li proto stěžovatel pouze rozhodnutí nižších soudů, a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něho odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. usnesení ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 774/23 nebo ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2691/21).

12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj