II.ÚS 358/02
V PLATNOSTI- KS Ústí 14 Ca 867/98
- VS Praha 1 Cao 66/2001
- NS 30 Cdo 1445/2001
- ÚS II.ÚS 358/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Lhůta začala po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Soud uznal, že rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání není způsobilé porušit ústavní práva. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, t a k t o:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 6. 2002, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. 7. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 10. 1998, č. j. 270 125 785, o zamítnutí žádosti o plný úrazový invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 36 zák. č. 100/1988 Sb. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním stěžovatele potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, bylo podle ust. § 243 odst. 5, věta první, o. s. ř., odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu jako dovolání nepřípustné. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z vyžádaného sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, byl doručen přímo stěžovateli do vlastních rukou dne 25. 5. 2001. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, ve věci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, Ústavnímu soudu doručená dne 5. 6. 2002 (k poštovní přepravě předaná dne 4. 6. 2002) byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, dovolání v předmětné věci nebylo přípustné, proto bylo Nejvyšším soudem ČR z procesních důvodů odmítnuto, aniž by se dovolací soud jakkoli mohl zabývat posuzováním napadeného rozhodnutí po věcné stránce. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se stěžovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil být poškozen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, může o ochranu základního práva pomocí ústavní stížnosti žádat Ústavní soud. Předmětem takovéto ústavní stížnosti je však denegatio iustitiae a ne subjektivní právo. Rozhodnutí dovolacího soudu z důvodu jeho nepřípustnosti není způsobilé zasáhnout subjektivní právo stěžovatele, jehož ochrany se u obecných soudů domáhal, sp. zn. III. ÚS 40/93). Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, žádné námitky proti postupu Nejvyššího soudu ČR v projednávané věci neuplatňuje, a porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavnosti ani nebylo Ústavním soudem v postupu Nejvyššího soudu ČR zjištěno. Protože dovolání ze zákona nebylo přípustné, dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání stěžovatele odmítnout jako dovolání nepřípustné, když dospěl k závěru, že odvolací soud v posuzované věci neřešil žádnou otázku zásadního právního významu. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, a sice v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 14 Ca 867/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 1 Cao 66/2001, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1445/2001, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) cit zák., s odůvodněním, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl předseda senátu V Brně dne 27. srpna 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.