II.ÚS 3580/13
V PLATNOSTI- OS Prostějov 2 T 29/2012
- KS Brno 8 To 110/2013-188
- NS 3 Tdo 913/2013
- ÚS II.ÚS 3580/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního stupně správně vyhodnotily nepřímé důkazy, včetně pachové stopy, jako součást logicky na sebe navazujícího řetězce. Soudy zřetelně odůvodnily, proč nevyhověly návrhům na doplnění dokazování a proč považovaly svědčení za důvěryhodná. Ústavní soud se v případě nezákonně získaných důkazů nevyjádřil, protože nebyly prokázány. Rozhodnutí obecných soudů byla v souladu s ústavními zásadami, včetně pravidla presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hlinky 57/142a, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 3 Tdo 913/2013 - 20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2013 č.j. 8 To 110/2013 - 188 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29.1.2013 č.j. 2 T 29/2012 - 165, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. V návrhu stěžovatel konstatuje, že uvedené soudy poškodily jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), respektive jeho dílčích součástí garantovaných ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. ustanovením čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Tedy, že se obecné soudy dopustily protiústavního zásahu do práva stěžovatele vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a postupovaly v rozporu s ústavním pravidlem presumpce neviny. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody, přečinu krádeže a přečinu neoprávněného užívání cizí věci, čehož se měl dopustit tím, že překonal oplocení a vnikl na dvůr rodinného domu. Odtud se dostal neuzamčenými dveřmi do domu, kde v obývacím pokoji odcizil klíče od dvou vozidel. Pomocí těchto klíčů vnikl do vozidla zaparkovaného před domem, které užil k jízdě. Vozidlo bylo později nalezeno odstavené a neuzamčené na polní cestě v blízkosti dané obce, ovšem z vozidla byla odcizena satelitní navigace. Za výše uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 6.000 Kč. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že po provedeném dokazování má za prokázané, že se stěžovatel uvedeného skutku dopustil, a na základě toho rozhodl o vině a trestu. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal, přičemž namítal, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Dále stěžovatel v odvolání uvedl, že k jednání neměl žádný motiv, někteří svědci, o které se opírá obžaloba, jsou nevěrohodní a žádný přímý důkaz nesvědčí v jeho neprospěch. Stěžovatel v odvolání rovněž zpochybnil důkaz pachovou stopou a navrhl doplnění dokazování. Krajský soud odvolání zamítl. Podle jeho názoru provedl okresní soud všechno dokazování tak, jak mu ukládá zákon a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Krom dalšího se vyjádřil také k důkazu pachovou stopou a uvedl, že se nejedná o jediný důkaz, který by vypovídal o vině stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, přičemž se v odůvodnění svého usnesení k námitkám stěžovatele vyjádřil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že všechny obecné soudy ve svém rozhodování nastolily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, což vede k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se také domnívá, že trestní řízení nebylo jako celek spravedlivé. Uvádí, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, nebyl řádným způsobem prokázán a dokazování nebylo provedeno v souladu s trestněprávními předpisy. Zásadním důkazem obžaloby byl důkaz pachovou zkouškou, který však byl získán nezákonným způsobem a podle stěžovatele pouze na základě pachových stop nelze dospět k rozhodnutí o vině. Tento závěr stěžovatel opírá o několik citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých odvozuje obecnou skepsi Ústavního soudu vůči pachovým stopám jako důkaznímu prostředku. K těmto argumentům stěžovatel připojuje tvrzení, že důkazy, na základě kterých soud prvního stupně dospěl k závěru, že se skutky staly, a že je spáchal stěžovatel, byly pouze nepřímé a v části dokonce nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatele veškeré nepřímé důkazy v žádném případě netvoří logicky na sebe navazující ucelený řetězec, který by vedl k jednoznačnému závěru o jeho vině. Stěžovatel dále namítá, že i přes jeho opakované návrhy nebyly provedeny jím navrhované důkazy, přičemž svědci, jejichž výslech navrhoval, mohli podle jeho mínění poskytnout důkazy o jeho nevině. Stěžovatel uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, která vyplývá z pravidla presumpce neviny. Ústavní soud došel na základě předložených skutečností k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud má pravomoc přezkoumat ústavní stížností napadaná rozhodnutí obecných soudů výhradně z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy ústavnosti. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je také její subsidiarita, která představuje povinnost Ústavního soudu omezit své zásahy do činnosti ostatních soudů pouze na závažná porušení ústavně zaručených základních práv. V předkládaném případě však Ústavní soud shledal závěry všech obecných soudů jako souladné s mezemi, které zákon o Ústavním soudu pro ústavní přezkum určil. Všechny obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které konstantně uplatňuje od začátku řízení, a které směřují zejména ke zpochybnění důkazu pachovou stopou, k nedůvěryhodnosti některých svědků, nevyslyšení jeho návrhů na doplnění dokazování, absenci přímých důkazů a porušení pravidla in dubio pro reo. V tomto směru Ústavní soud souhlasí s tvrzením krajského soudu i Nejvyššího soudu, že v daném případě není důkaz pachovou stopou jediným důkazem, o který by okresní soud opřel popis skutku. Je použit ve spojení s dalšími důkazy, které poskytují věrohodný obraz jednání stěžovatele. Je na obecných soudech, zejména soudech nalézacích, aby se vypořádaly se skutkovým stavem, a Ústavní soud do jejich jednání zasahuje pouze ve výjimečných případech, což se týká i opomenutých důkazů zmíněných stěžovatelem. Pro takový zásah však v tomto případě není důvod. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že si udržuje určitý odstup při hodnocení významu pachových stop. Neznamená to však, že by tento důkazní prostředek zcela zavrhoval, a v tomto smyslu je nutno vnímat i stěžovatelem zmiňovanou skepsi. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) shledal Ústavní soud konkrétní pachové stopy skutečně jako neprůkazné, avšak byl to jeden z mnoha dalších důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí. V nálezu sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281) Ústavní soud uvedl, že je věcí nalézacího soudu, zda konstatuje přípustnost důkazu pachovou stopou, přičemž z něj však může vyvodit pouze tu skutečnost, zda pachatel byl na místě provedení trestného činu a dotýkal se těch předmětů, ze kterých byly pachové stopy sejmuty. V žádném případě však Ústavní soud nestanovil pravidlo nepřipouštějící použití tohoto důkazního prostředku. Totéž plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179). Ústavní soud obecnou věrohodnost tohoto důkazu nezpochybňuje, pouze si je vědom jeho limitů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185)]. V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly tak, že důkaz pachovou zkouškou zařadily mezi ostatní důkazy a respektovaly tak ústavní limity, které vyložil Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích a přestože vycházely z nepřímých důkazů, při vytváření obrazu posuzovaného jednání postupovaly zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Totéž se týká i dalších námitek uplatněných stěžovatelem. Soudy jasně uvedly, proč nevyhověly návrhům stěžovatele na další dokazování, případně se hodnověrně vypořádaly s námitkami stran důvěryhodnosti svědků. Jejich vysvětlení je z ústavního hlediska zcela dostačující. Obecné soudy tak v posuzovaném případě nijak nezasáhly ani do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani nepostupovaly proti němu zaujatě, čímž by se dopustily porušení presumpce neviny, konkrétně porušení pravidla, že v pochybnostech je potřeba postupovat ve prospěch obžalovaného. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2014 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.