II.ÚS 36/11
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Stížnost se týkala náhrady škody ve výši 273 Kč, což spadá do kategorie bagatelních věcí. Soud uvedl, že pro takto nízké částky není ústavní stížnost přípustná, pokud nejde o extrémní pochybení soudu. Závěr obvodního soudu o nepřítomnosti úřední osoby nebyl považován za porušení základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem v Praze, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2010, č. j. 18 C 189/2009-31, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva; konkrétně zmiňuje právo na spravedlivý proces zakotvené ve čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 90 Ústavy České republiky, dále právo na zákonnost (čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) a právo rovnosti před zákonem (čl. 1 Listiny) a rovného postavení účastníka řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 273 Kč z titulu náhrady škody. Škoda mu měla vzniknout nesprávným postupem Okresního soudu v Nymburku, ke kterému se dostavil na schůzku s jeho místopředsedkyní za účelem vznesení stížnosti vůči jedné ze soudkyň, ovšem místopředsedkyně ten den u soudu nebyla přítomna, ačkoliv termín schůzky sama určila. Vzniklá škoda pak odpovídá zbytečnému jízdnému z bydliště stěžovatele a zpět. Podle názoru obvodního soudu však nepřítomnost místopředsedkyně Okresního soudu v Nymburce dne 10. 6. 2009 ve spojení se skutečností, že stěžovatel nebyl o její nepřítomnosti informován, nemůže být bez dalšího hodnocena jako nesprávný úřední postup, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by stěžovatel nemohl stížnost podat jiným způsobem (písemně, u předsedkyně, atd.). Podle stěžovatele nastal v posuzované věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a závěry, které v napadeném rozsudku přijal. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; účinností zákona č. 7/2009 Sb., kterým bylo mimo jiné novelizováno i uvedené ustanovení o. s. ř., se horní hranice tzv. bagatelních věcí zvýšila dokonce na 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu působících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). V tomto případě stěžovatel punktem sporu učinil částku 273 Kč, tedy částku ve smyslu výše nadnesených kritérií bagatelní. To samo o sobě významně posouvá hranici pro možnost poskytnout ústavněprávní ochranu vůči eventuální zásahu do práv stěžovatele ze strany obvodního soudu; muselo by jít o exces mimořádné intenzity, aby Ústavní soud do takového řízení vstoupil. Tak tomu ale v posuzované věci evidentně není, neboť právnímu závěru obvodního soudu stran (ne)podřaditelnosti popsaného jednání místopředsedkyně nymburského soudu pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., nelze ničeho vytýkat. I když s takovým výkladem stěžovatel není srozuměn, jeho základní práva tím ještě nemohla dojít újmy. Z důvodů výše uvedených byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž, že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10). Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o návrhu je stěžovatelem vyslovený nesouhlas s upuštěním od ústního jednání irelevantní. A protože byla ústavní stížnost odmítnuta, je vyloučena možnost vyhovět jeho žádosti o náhradu nákladů zastoupení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.