II.ÚS 360/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Stanislava Procházky a 2) Filipa Procházky, obou zastoupených JUDr. Michalem Morawski, advokátem, sídlem Rybná 9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 199/2025-66 ze dne 5. prosince 2025, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 27/2025-119 ze dne 30. července 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a a) Krajského úřadu Pardubického kraje, a b) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelé také namítají porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny a principu materiálního právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky.

2. Magistrát města Pardubic jako vyvlastňovací úřad podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury ("liniový zákon") rozhodl o odnětí vlastnického práva stěžovatelů k pozemkům na území Pardubic, které byly potřebné k postavení silnice. Každý ze stěžovatelů za vyvlastnění obdržel náhradu ve výši 139 Kč/m2, tj. pro každého celkem 146 000 Kč. Po neúspěšném odvolání před vedlejším účastníkem a) se stěžovatelé bránili správní žalobou u Krajského soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Krajský soud námitky stěžovatelů stran kontraktačního procesu, znaleckých posudků ani rozšíření předmětu vyvlastnění neshledal důvodnými. K námitce stěžovatelů vůči výši náhrady za vyvlastňované spoluvlastnické podíly uvedl, že tento výrok nebyl žalobou napadený a správní soudy jej ani nemohou přezkoumávat, jelikož se jedná o věc občanskoprávní; stěžovatelé ostatně proti výroku o výši náhrady podali samostatnou civilní žalobu.

3. Stěžovatelé se bránili kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé stejně jako před správními soudy zejména namítají, že tyto soudy pochybily tím, že aprobovaly protiústavní postup vyvlastnitele [vedlejšího účastníka b)]. Zaprvé, vyvlastnění proběhlo nezákonně v rozporu s § 5 zákona o vyvlastnění. Vyvlastnitel měl předložit skutečnou, tedy seriózní, reálnou a podloženou nabídku, ne ji učinit jen formálně. Nynější znalecký posudek pozemky ocenil vadně. Příprava smlouvy o odkupu má mít určitou kvalitu (nesmí být toliko formální) a k ní přiložený znalecký posudek musí splňovat zákonné podmínky i ohledně ceny. Pokud tomu tak není, k vyvlastnění dochází v rozporu se zákonem. Stěžovatelé měli o dohodu snahu, vyjednávání s ředitelem vyvlastnitele však mělo povahu ultimáta.

5. Zadruhé, soudy odmítly provést revizní znalecký posudek a nijak se nezabývaly námitkami stěžovatelů vůči znaleckým posudkům vyvlastnitele. Namísto provedení revizního znaleckého posudku krajský soud označil cenu pozemků za notorietu a na odbornou neprávní otázku si udělal názor sám. Navíc zcela ignoroval fakt, že se pozemek nachází v intravilánu města Pardubice. Ač je tedy veden jako orná půda, má vysoký rozvojový potenciál. Současně se soudy nijak nezabývaly námitkami stěžovatelů ohledně neadekvátní výše ceny, vadám a nepřezkoumatelnosti posudků. Soudy tak nicméně činit musí a případně mají nechat vypracovat znalecký posudek pro účely soudního řízení. Došlo k diskriminačnímu hodnocení důkazů, jelikož znalecký posudek předložený stěžovateli správní orgány a soudy odmítaly z čistě formálních důvodů (nesoulad s osnovou či vzorem), znalecké posudky správních orgánů byly akceptované i přes neodpovídající cenu a další věcné vady.

6. Zatřetí, vedlejší účastník b) neposkytoval stěžovatelům všechny informace v rozporu s principy dobré správy zakotvenými ve správním řádu. Vyvlastňovací úřad podmínil vyhovění žádosti o rozšíření vyvlastnění na znehodnocené částí pozemků předložením jejich přesné specifikace. Ač stěžovatelé usilovali o přesné určení a vymezení nevyvlastněných navazujících pozemků dotčených realizací stavby, vedlejší účastník b) poskytoval projektovou dokumentaci, která úmyslně neobsahovala řádně vypracovaný záborový elaborát ani souřadnice os pozemní komunikace. Stěžovatelé tak byly vystaveni absurdní situaci, ve které vyvlastňovací úřad něco požadoval, zatímco vyvlastnitel odmítal potřebné materiály dodat. Tímto došlo k porušení principu rovnosti zbraní a zákazu libovůle, neboť stát znemožnil efektivní obranu jejich práv a těžil z vlastního pochybení. Stěžovatelé museli podat žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ("informační zákon"), přičemž v tomto řízení nebyli úspěšní a pokračovali soudní cestou. Neúspěch v tomto řízení zakládá další nepřípustné porušení principu rovnosti a vytváří informační asymetrii. Aprobace tohoto postupu soudem, resp. odmítnutí se těmito námitkami zabývat, tak přináší další porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

7. Začtvrté, vyvlastňovací úřad měl rozhodnout o rozšíření vyvlastnění i na zbytek pozemků. Jak soudy, tak správní orgány rezignovaly na vypořádání se s devastujícím výsledkem rozdělení pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatelů, vzniklý stav vyprazdňuje jejich právo vlastnit majetek, pozemky nelze fakticky využívat či tak lze činit pouze s nepřiměřenými obtížemi. Vzniklá zákonná břemena v podobě silničních ochranných pásem navíc snižují hodnotu pozemků. Pozemky v důsledku zákonných věcných břemen a odepření sjezdů (přístupových cest) nelze jakkoliv ekonomicky či fakticky užívat, jedná se o tzv. faktické (materiální) vyvlastnění. Jelikož je vlastnické právo tímto stavem vyprázdněno, musí být tento stav státem kompenzován v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny či musí být na žádost vlastníka vyvlastnění na postižené části pozemku rozšířeno.

8. Zapáté, došlo k několika vadám v řízení před krajským soudem. Krajský soud vydal rozsudek později než v 90denní zákonné lhůtě stanovené v § 2 odst. 2 liniového zákona. Zároveň zaslal stěžovatelům písemné vyhotovení protokolu z ústního jednání konaného dne 28. 7. 2025 až 2. 2. 2026, přestože o něj dvakrát žádali. Chybný byl i obsah protokolu, nebyly v něm téměř žádné z relevantních námitek a skutečností, které stěžovatelé tvrdili při ústním jednání. Krajský soud navíc nesplní objektivní test nestrannosti, jelikož jeho soudce Aleš Korejtko se pro internetový zpravodajský server Novinky.cz vyjádřil tak, že "U zdejšího soudu žádná z projednávaných věcí stran nespokojených vlastníků pozemku nebyla úspěšná,". Dal tím najevo, že soud přistupuje k těmto žalobám paušálně a výsledek je předem dán bez ohledu na individuální porušení zákona v konkrétní věci. Je-li takto ze strany soudu předem deklarovaná plošná neúspěšnost, právo na spravedlivý proces a účinný soudní přezkum se stává pouhou iluzí a formalitou.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že mimo část třetí námitky jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky předcházejících řízení; jsou zastoupeni advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Co se týká části třetí námitky, tu Ústavní soud považuje za nepřípustnou, jelikož ve věci poskytnutí informací podle informačního zákona stěžovatelé nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stížnostní argumentace stěžovatelů je z velké části pouhou polemikou se závěry správních soudů, která nepožívá ústavněprávní ochrany. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

11. Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

12. Zaprvé, námitka ohledně kvality nabídky před vyvlastněním již byla detailně posuzována správními soudy. Jak uvádí s odkazem na judikaturu NSS již krajský soud, vyvlastnitel nemá povinnost přistoupil na jakoukoliv kupní cenu, kterou vyvlastňovaný požaduje, nemá ani povinnost předložit smlouvu určitého obsahu (bod 13 rozsudku KS). Zákon o vyvlastnění v § 5 odst. 1 stanový lhůtu 90 dnů pro uzavřený smlouvy, po jejímž uplynutí může vyvlastnitel předložit návrh na vyvlastnění příslušnému vyvlastňovacímu úřadu, v nynějším případě tak vyvlastnitel učinil až po 1,5 roce. Jestliže kontraktační fáze probíhala výrazně déle, než je ze zákona nutné, nelze vyvlastniteli upřít snahu dohodnout se.

13. V souladu s tím, co tvrdí stěžovatelé, správní soudy posuzovaly, zda se nejednalo o pouze formální nabídku, která by obcházela smysl a účel zákona o vyvlastnění (srov. např. bod 25 rozsudku kasačního soudu). Oproti tvrzením stěžovatelů však dovodily, že v nyní posuzované věci k takovému obcházení nedošlo. Ústavní soud nevidí ústavněprávní důvod, proč by jejich závěry neměly obstát. Cena nabízená vyvlastnitelem nebyla na první pohled excesivně nízká (např. bod 28 rozsudku NSS). Navíc, jak stěžovatelé potvrdili v řízení před krajským soudem, cena nabízená jim vyvlastňovacím úřadem byla ještě v červenci 2024 cca 1 600 Kč/m2, resp. dle vyjádření vedlejšího účastníka b) 203 Kč/m2 se zohledněním koeficientu osminásobku dle liniového zákona (výsledně tedy 1 624 Kč/m2). Jak uzavřely správní soudy, s ohledem na právě uvedené je zřejmé, že důvodem pro neuzavření smlouvy nebyly vady předkládaných znaleckých posudků či formálnost postupu vedlejšího účastníka b) v kontraktační fázi, nýbrž odlišné představy o ceně předmětných pozemků, když stěžovatelé požadovaly 500 Kč/m2 zhodnocené osminásobným koeficientem (viz bod 15 rozsudku KS). Na tom, že po dlouhém a neúspěšném smluvním procesu přistoupil vyvlastňovací úřad na návrh vyvlastnitele k zákonnému vyvlastnění, Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

14. Zadruhé, co se týče námitek vůči znaleckým posudkům, Ústavní soud taktéž nespatřuje žádné ústavně relevantní pochybení. Ač stěžovatelé tvrdí opak, jak správní orgány, tak správní soudy se námitkami zabývaly podrobně. Vyvlastňovací úřad v řízení nechal zpracovat revizní znalecký posudek Ing. Janka, který se ztotožnil se závěry znaleckého posudku Ing. Mrázka předloženého vyvlastnitelem a dospěl k částce srovnatelné s oběma předloženými posudky (viz bod 16 rozsudku KS). Jak již uvádí Nejvyšší správní soud (bod 28 jeho rozsudku), označení cen zemědělské půdy jako notoriety krajským soudem slouží pouze pro dokreslení situace a nepředstavuje nosný důvod jeho závěrů, které opřel primárně o odborná posouzení. Stěžovatelé také zkreslují důvody pro odmítnutí provedení jimi předloženého znaleckého posudku, nešlo o pouhý nesoulad s osnovou. Zpracovaný znalecký posudek Ing. Janka označil znalecký posudek Ing. Bendy, předložený stěžovateli, za nepřezkoumatelný a to, jak shrnuje NSS v bodu 33 svého rozsudku, protože "zahrnoval pozemky spadající do zastavitelné plochy, absentovaly koeficienty zohledňující historické ceny a nebylo zřejmé, jak znalec Ing. Benda dospěl k výsledné ceně obvyklé". Znalecké posudky předložené vyvlastnitelem podobnými nedostatky netrpěly. Dlužno je také podotknout, že vyvlastňovací úřad nezbavil stěžovatele možnosti navrhnout nový znalecký posudek, naopak jim k tomu opakovaně dal možnost (bod 16 rozsudku KS).

15. Zatřetí, námitku tvrzeného neposkytnutí informací stěžovatel poprvé uplatnil v řízení o kasační stížnosti, pročež ji Nejvyšší správní soud označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního (bod 35 jeho rozsudku). Tento postup kasačního soudu není ústavně nesouladný, Ústavní soud vícekrát potvrdil, že omezení možnosti vznášet nové námitky později v soudím řízením správním je ústavně souladné (srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 1878/24 ze dne 20. 5. 2025, body 24 a 25). Nejvyšší správní soud tedy nepochybil, pokud se jí odmítl věcně zabývat, a o to víc se jí nyní nemůže věcně zabývat ani Ústavní soud.

16. V části, ve které tato námitka stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí o neposkytnutí informací podle informačního zákona v jiném správním i soudním řízení, ji musí Ústavní soud odmítnout pro nepřípustnost. Jednak se jedná o nepřípustnou novotu, kterou materiálně stěžovatelé vznáší až v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I.ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020, bod 10, či sp. zn. I. ÚS 3218/25 ze dne 30. 1. 2026, bod 9), jednak také stěžovatelé nevyčerpali všechny řádné prostředky obrany, které jim podústavní právo nabízí. Koneckonců sami stěžovatelé přiznávají, že řízení teprve vedou a doposud rozhodl jen krajský soud o jejich správní žalobě, a tedy mají možnost využít kasační stížnost (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contratrio).

17. Začtvrté, důvodná není ani námitka ohledně potřeby rozšíření vyvlastnění na zbytek pozemků. Stěžovatelé tvrdí, že nutnost rozšíření vyvlastnění bylo potřeba s ohledem na zřízení zákonných věcných břemen v podobě ochranných silničních pásem a také nesjízdnosti na zbytek pozemků. K této námitce krajský soud poukázal na fakt, že zřízení věcných břemen vzniká až rozhodnutím o umístění stavby, nikoliv vyvlastněním jako takovým (viz bod 23 rozsudku KS). Navíc, existence silničního ochranného pásma sice omezuje vlastnické právo vlastníka pozemku, nicméně automaticky nevylučuje nebo nepřiměřeně neomezuje zemědělské využití pozemků (srov. bod 39 rozsudku NSS); stěžovatelé navíc nepopsali ani v řízení před správními soudy ani v ústavní stížnosti žádnou konkrétní činnost, jež by po zřízení pásem nemohli vykonávat (srov. bod 24 rozhodnutí krajského soudu, resp. body 40-41 rozsudku NSS). Pokud přesto stěžovatelé namítají, že jim měla být poskytnuta vyšší náhrada za vyvlastnění vlivem nepoužitelnosti pozemků, může je Ústavní soud stejně jako soudy správní toliko odkázat do řízení dle části páté občanského soudního řádu (které ostatně stěžovatelé již zahájili), v němž jsou soudy k projednání výroku o náhradě vyvlastnění, tedy stanovení její skutečné výše, příslušné (viz např. body 36-38 rozsudku NSS, resp. bod 11 rozsudku KS). Na tomto ustáleném právním závěru správních soudů Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního. I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.

18. Zapáté, námitky stěžovatelů ohledně procesních vad řízení před krajským soudem taktéž nejsou důvodné. Zmeškání pořádkové lhůty pro rozhodnutí, kterou stanoví liniový zákon v § 2 odst. 2, o několik dní nemá, i když se jedná o porušení procesního pravidla, v nynější věci ústavněprávní přesah. Stěžovatelé ani netvrdí, jakým způsobem toto porušení zasahuje do jejich práva na spravedlivý proces a stejným způsobem stěžovatelům již odpověděl Nejvyšší správní soud (srov. bod 42 rozsudku NSS). Ohledně vyžádání protokolu je třeba na prvním místě připomenout, že stěžovatelé mají jako účastníci řízení právo nahlížet do spisu, kterého mohli kdykoliv využít (srov. bod 42 rozsudku NSS). Ani zde přitom stěžovatelé netvrdí, čím konkrétně mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Co se týká odkazu stěžovatelů na vyjádření jednoho ze soudců rozhodujících před krajským soudem, bylo učiněno až po vydání rozsudku NSS a tedy v něm nemohlo být zohledněno, a tudíž nemůže být stricto sensu součástí přezkumu nynější ústavní stížnosti. Ale i pokud by jej Ústavní soud chápal pouze na dokreslení namítaných vad řízení v širším kontextu, neshledává na něm nic problematického. Vyjádření zjevně nedeklaruje to, co tvrdí stěžovatelé, ale jde o pouhé konstatování skutečnosti výsledku jednoho typu sporů před dotčeným krajským soudem. Jediné, co soudce takovým prohlášením činí, je poskytnutí statistické informace veřejnosti. Na právě uvedeném není nic způsobilé změnit ani fakt, že tento soudce byl členem senátu, jež vydal napadený rozsudek krajského soudu. Ústavní soud tedy porušení procesních práv stěžovatelů ani v jednom z uvedených případů nespatřuje; uvedené nedostatky nemají s to samy o sobě založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.

19. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu