II.ÚS 3613/13
V PLATNOSTI- MS Praha 11 Co 367/2011-99
- NS 33 Cdo 1744/2012
- ÚS II.ÚS 3613/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy všech stupňů postupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Soudy správně hodnotily důkazy a rozhodly o neplatnosti smlouvy o půjčce, která nebyla ve správné písemné formě. Návrh na výslech účetní nebyl považován za nezbytný, protože soudy učinily závěry na základě dostupných důkazů. Ústavní soud neshledal porušení základních práv, včetně práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Veselého, zastoupeného Mgr. Ing. Reginou Stránskou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 1744/2012-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 11 Co 367/2011-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2011 č. j. 22 C 125/2009-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2013 se Ing. František Veselý (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti: Dne 10. 1. 2011 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobu musel jako nedůvodnou zamítnout pro neexistenci právního titulu, jímž měla být smlouva o postoupení platných pohledávek. Dne 16. 11. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 1. 2011 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu, dle nichž pohledávka vůbec nevznikla, neboť jednotlivé smlouvy o půjčce neměly formu notářského zápisu, resp. písemnou formu listiny podepsané před orgánem pověřeným legalizací, neboť šlo o smlouvu mezi žalobcem jako věřitelem a společností Casa Viola s. r. o., jednající jím samým jako jediným jednatelem a společníkem. Dne 24. 9. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2011 odmítl (výrok I), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, který stejně jako soud nalézací dovodil, že postupní smlouva je neplatná pro neexistenci postupovaných pohledávek, nicméně konstatoval, že jeho závěr o neopodstatněnosti žaloby přesto obstojí. Ze zjištěného skutkového stavu totiž plyne, že peněžní prostředky podle smluv o půjčce žalobce společnosti neposkytl. Proto dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se zbylými dovolacími námitkami, neboť jejich posouzení nemohlo ovlivnit výsledek sporu; dovolání proto shledal nepřípustným. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 2 odst. 3 Listiny. Porušení základního práva na spravedlivý proces spatřoval v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů a jejich postupu při hodnocení důkazů rozporném s § 132 o. s. ř.; poukázal na nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231) a četnou judikaturu Ústavního soudu i dovolacího soudu ve vztahu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat, přičemž zmínil též komentářovou literaturu. Stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek nalézacího soudu neobsahuje náležité odůvodnění právních závěrů v něm obsažených, stejně jako odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů, zejména výslechu účetní společnosti Casa Viola s.r.o. paní Gajdošové; nalézací soud se podle přesvědčení stěžovatele dostatečně nevypořádal s řadou zjištěných skutečností. Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu stěžovatel spatřoval v tom, že se dle jeho přesvědčení nezabýval v odvolání uvedenými důvody nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu, jeho právním názorem na platnost postupní smlouvy a dalšími jeho právními názory týkajícími se mimo jiné i právních důsledků plynoucích z úhrady části pohledávky. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel spatřoval také v tom, že tento soud učinil nesprávný právní závěr ohledně neexistence pohledávky a splnění požadavků ustanovení § 132 odst. 3 obch. zákoníku; nesouhlasil s jeho právním názorem, že jsou-li neplatné smlouvy o půjčkách, automaticky je neplatná i dohoda o postoupení pohledávek. Stěžovatel byl toho názoru, že v dovolání předestřené právní otázky měly zásadní právní význam a v tomto směru polemizoval s opačným názorem dovolacího soudu; poukázal na nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231). Závěrem stěžovatel uvedl, že skutkový závěr nalézacího soudu byl v příkrém logickém rozporu s provedenými důkazy, čímž vznikl extrémní rozpor "mezi vyslovenými závěry a provedenými důkazy" ve smyslu nálezu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), případně rozsudků dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 a ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3158/2010 IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným právním posouzením jeho věci porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Navíc věc posoudil i dovolací soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyrovnal s námitkami stěžovatelem opakovaně uplatněnými i v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu neprovedením důkazu výslechem účetní paní Gajdošové Ústavní soud nesdílí, neboť tento postup je ústavně relevantním způsobem odůvodněn na str. 3 napadeného rozsudku nalézacího soudu. Po celkovém posouzení proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele. K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení neuvádí samostatné základní právo, ale požaduje ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv o lidských právech, k jejichž porušení mělo dojít [srov. nález ze dne 12. 4. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (N 20/3 SbNU 123; č. 92/1995 Sb.)]. Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2014 Stanislav Balík předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.